Je třeba vycházet z toho, co může zaměstnavatel u dočasně práce neschopného zaměstnance vlastně kontrolovat. Jak vyplývá z ustanovení § 192 odst. 6 a § 301a zákoníku práce, jeho právo kontroly se vztahuje na povinnost zaměstnance zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu (uvedeného na rozhodnutí ošetřujícího lékaře) a dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek podle zákona o nemocenském pojištění. Jistě, zaměstnanec má v době dočasné pracovní neschopnosti i jiné povinnosti, vyplývající z předpisů o nemocenském pojištění, kupř. povinnost poskytnout kontrolnímu orgánu (a též zaměstnavateli) nezbytnou součinnost k provedení této kontroly, zejména označit potřebnými údaji místo pobytu v době dočasné pracovní neschopnosti tak, aby bylo možné tuto kontrolu provést. Nesplnění této povinnosti ovšem nezakládá zaměstnavateli právo zaměstnance postihnout, ať už na náhradě mzdy (platu) v době prvních 14 kalendářních dnů nemoci, nebo dokonce výpovědí z pracovního poměru. To ostatně dovodil též Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5126/2014.

Jedinou sankcí za porušení povinnosti zaměstnance poskytnout kontrolujícímu součinnost dle zákona o nemocenském pojištění je tak krácení nebo odnětí nemocenského. Jak vidno, tento "trest" přichází ale v úvahu až za porušení povinnosti v období od 15. dne nemoci, kdy už právo kontroly nemá zaměstnavatel, ale orgán nemocenského pojištění a kdy je zaměstnanci poskytováno okresní správou sociálního zabezpečení nemocenské jako dávka nemocenského pojištění.