Základní povinností každého výrobce je zajistit na vlastní náklady zpětný odběr těch výrobků (s ukončenou životností), které uvádí na trh, a jejich následné zpracování a využití nebo odstranění. Výrobky, které výrobce uvádí na trh, se rozumí druh vybraných výrobků (elektrozařízení, baterie a akumulátory nebo pneumatiky) a jejich skupina. V případě, že pro výrobce zajišťuje zpětný odběr jiná osoba (resp. pokud je zpětný odběr realizován ve spolupráci s jinou osobou), musí mít výrobce a daná osoba mezi sebou uzavřenu písemnou smlouvu o zřízení místa zpětného odběru. Účelem smluv je mj. kontrolovatelnost vytváření sítí míst zpětného odběru v definovaném minimálním rozsahu ze strany výrobců. Existenci sítí míst zpětného odběru a jejich vytvoření v minimálním rozsahu kontroluje Česká inspekce životního prostředí.

Zpětný odběr výrobků s ukončenou životností zajišťuje výrobce v tzv. místech zpětného odběru, což je jakékoliv místo, které výrobce za tím účelem zřídí. Místo zpětného odběru může být zřízeno jak v zařízení určeném pro nakládání s odpady, tak jinde, například v „kamenné prodejně“ u posledního prodejce, na úřadě či v jiné veřejné budově, na ulici apod. Zpětný odběr nicméně musí v místě zpětného odběru probíhat za podmínek stanovených v § 17 zákona č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností (dále jen „ZVUŽ“). Má-li například místo zpětného odběru charakter sběrné nádoby bez stálé obsluhy, musí v něm být výrobky s ukončenou životností zabezpečeny před nežádoucím znehodnocením. Místa zpětného odběru může zřizovat pouze výrobce (resp. provozovatel kolektivního systému). Provozovatelem místa zpětného odběru je buď sám výrobce (pokud jde o jeho vlastní zařízení, nádobu apod.), nebo osoba, s níž o zřízení místa zpětného odběru uzavře výrobce smlouvu.

Provozovatel místa zpětného odběru provádí zpětný odběr výrobků s ukončenou životností a zpravidla i další činnosti jako např. dočasné uskladnění, případně přepravu atd. Až na několik výjimek se však tyto povinnosti vztahují na každou osobu, která se zpětně odebraným výrobkem s ukončenou životností nakládá do okamžiku jeho předání zpracovateli.

Nakládání se zpětně odebranými výrobky s ukončenou životností, tzn. jejich soustřeďování, přeprava a předání zpracovateli musejí být prováděny tak, aby nebylo ztíženo opětovné použití těchto výrobků nebo jejich recyklace, včetně jejich komponentů. Minimální standardy pro tyto činnosti proto stanoví ministerstvo vyhláškou. Nejde-li o zpracovatele, nesmějí osoby nakládající s výrobky s ukončenou životností tyto výrobky rozebírat nebo do nich jinak zasahovat.

V případě, že místo zpětného odběru je zřízeno v rámci systémů více výrobců, je provozovatel takového místa povinen učinit veškeré nezbytné kroky k tomu, aby informace o zpětně odebraných výrobcích, které poskytuje jednotlivým výrobcům či kolektivním systémům, nebyly zdvojovány. Duplicita dat o množství zpětně odebraných výrobků totiž má významně negativní dopad na kvalitu dat o množství zpětně odebraných výrobků pro potřebu plnění závazných cílů sběru, a v neposlední řadě i negativní dopad na financování zpětného odběru a zpracování ze strany výrobců.

Provozovatel místa zpětného odběru nemusí převzít výrobek s ukončenou životností, který z důvodu kontaminace nebo závažného poškození ohrožuje zdraví osob, které zpětný odběr provádějí, nebo pokud obsahuje přidaný odpad. Dále může odmítnout převzetí výrobků s ukončenou životností tehdy, jestliže vzhledem k jejich množství a typu či jiným okolnostem lze mít důvodné pochybnosti, že jde o výrobky s ukončenou životností od konečného uživatele. Ustanovení § 17 odst. 3 písm. c) ZVUŽ má za cíl zamezit zneužívání systémů zpětného odběru osobami, které nejsou konečnými uživateli, ale nositeli povinností podle tohoto zákona (například výrobce, který by z důvodu úspory nákladů na zpracování výrobků s ukončenou životností předával tyto výrobky dále ke zpětnému odběru do systému provozovaného jiným výrobcem; jde v podstatě o formu free-ridingu). Pojmem „jiné okolnosti“ zde zahrnuje např. opakované přinášení většího množství výrobků s ukončenou životností na místo zpětného odběru ze strany stejné osoby, může jít také o donášku většího množství specificky demontovaných výrobků, u kterých je zjevné, že mohou vzniknout pouze činností servisu či (nelegální) demontáže. Odmítnutí převzetí výrobků s ukončenou životností ze strany místa zpětného odběru je možné i v případě, že množství materiálu nabízeného ke zpětnému odběru přesahuje okamžitou kapacitu daného místa. Bez této výjimky by se místo zpětného odběru mohlo dostat do rozporu s jinými povinnostmi, a to např. povinnostmi vyplývajícími z provozního řádu daného zařízení, bezpečnostními předpisy, nebo by nebylo schopno zajistit manipulaci s odpadními výrobky při dodržení odpovídajících standardů. V případě, že však místo zpětného odběru odmítne spotřebiteli převzít výrobek s ukončenou životností, musí provozovatel daného místa informovat spotřebitele o možnosti odevzdání výrobku v jiném nejbližším místě. K zajištění této povinnosti je nezbytná součinnost výrobce a provozovatele místa zpětného odběru v oblasti sdílení potřebných informací. Plnění povinností provozovatele místa zpětného odběru kontroluje Česká inspekce životního prostředí.

Výrobce je povinen informovat vhodným způsobem o jím zřízených místech zpětného odběru konečné uživatele. Pokud jde o veřejná místa zpětného odběru, splní výrobce tuto povinnost tím, že údaje o těchto místech vloží do registru míst zpětného odběru (§ 19 ZVUŽ). Jako další vhodný způsob informování spotřebitele o existenci zřízených míst zpětného odběru ze strany výrobce může být realizace různých informačních kampaní nebo prezentace vlastních webových stránek.

Místa zpětného odběru mohou výrobci téhož druhu vybraného výrobku (elektrozařízení, baterie nebo akumulátory nebo pneumatiky) společně sdílet, pokud se tak dohodnou. Tato dohoda musí být vždy podložena písemnou smlouvou. Tím je výrobcům usnadněno plnění požadavků na minimální hustotu veřejných míst zpětného odběru [§ 49 odst. 1 písm. a) ZVUŽ].

Za účelem zamezení obcházení povinnosti zajistit zpětný odběr ze strany výrobců, kteří nabízejí vybrané výrobky zejména formou internetového prodeje, zákon stanoví, že za veřejné místo zpětného odběru nemůže být považováno místo dodávky vybraného výrobku u konečného uživatele.

Zejména pokud jde o výrobky, které obsahují problematické látky ve vztahu k životnímu prostředí, nebo které mohou představovat potenciální bezpečnostní riziko (např. zvýšené riziko vzniku požáru), musí být zpětný odběr prováděn tak, aby byla eliminována veškerá potenciální rizika týkající se bezpečnosti, životního prostředí či zdraví lidí. Z tohoto důvodu je stanoveno v zákoně zmocnění k vydání vyhlášky, která bude definovat speciální požadavky na místa zpětného odběru, právě ve vztahu k výrobkům s ukončenou životností s nebezpečnými vlastnostmi nebo s jejichž nakládáním mohou být spojena zdravotní či bezpečnostní rizika. Zde jde hlavně o elektrozařízení náležející do skupin 1, 2 a 3 dle přílohy č. 1 k zákonu (zařízení pro tepelnou výměnu, obrazovky a monitory a osvětlovací zařízení – zejména na bázi rtuti), ale také baterie a akumulátory na bázi lithia (riziko samovznícení a extrémní hořlavost).

Místa zpětného odběru mohou být veřejná, tj. celoročně volně přístupná každému konečnému uživateli, který zde může v průběhu určené provozní doby odevzdat výrobek s ukončenou životností, nebo neveřejná, která výrobce zřídí pouze pro určité konečné uživatele (např. své zákazníky v případě elektrozařízení pro profesionální použití). Požadavky na minimální hustotu veřejných míst zpětného odběru se liší pro jednotlivé druhy či skupiny vybraných výrobků a jsou stanoveny v třetí části ZVUŽ.

Předchozí právní úprava (zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů) definovala sběrné místo velmi obecně, což vedlo k řadě problémů spojených především s výkladem, jak má být posuzován požadavek na zřizování minimální hustoty míst zpětného odběru ze strany výrobce, resp. kolektivního systému. Je proto vedle obecného pojmu – místo zpětného odběru, který de facto odráží předchozí právní úpravu zákona o odpadech, nově definováno veřejné místo zpětného odběru. Místem zpětného odběru tedy mohou být i tzv. neveřejná místa zpětného odběru, tedy např. místa pro odkládání výrobků s ukončenou životností v konkrétní obchodní společnosti, ke kterým ale má obvykle přístup pouze omezený okruh uživatelů (v uvedeném případě např. pouze zaměstnanci dané společnosti). Neveřejná místa zpětného odběru jsou legitimními způsoby, jak realizovat zpětný odběr, ale současně mohou být pouze doplňkovou službou vedle vytvořené páteřní sítě veřejných míst zpětného odběru výrobce (jejich existence nemůže sloužit pro potřeby splnění povinností uvedených v § 65 odst. 2, § 85 odst. 2, § 86 odst. 2 a § 97 odst. 2 ZVUŽ). Veřejným místem zpětného odběru je tedy takové místo, které je celoročně bez omezení přístupné každému občanovi v definovanou provozní dobu (např. sběrné dvory, pouliční kontejnery, nádoby v místech veřejně přístupných institucí apod.). Místy zpětného odběru mohou být i tzv. mobilní místa zpětného odběru, ať již realizovaná výrobcem ve spolupráci s obcí nebo bez této spolupráce, prostřednictvím kterých může být v rámci obce periodicky nebo neperiodicky prováděn zpětný odběr výrobků vždy v určitém časovém okamžiku. S ohledem na definici veřejného místa zpětného odběru a požadavek na jeho celoroční přístupnost, však mobilní místo zpětného odběru také nemůže sloužit pro naplnění požadavku na vytvoření minimální hustoty míst zpětného odběru.