Zákoník práce dává zaměstnanci ve svém ustanovení § 106 odst. 2 právo odmítnout výkon práce, o níž má důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných fyzických osob. Takové odmítnutí není pak možné posuzovat jako nesplnění povinnosti zaměstnance (porušení "pracovní kázně"). Využití tohoto práva zaměstnancem je spojeno s poměrně přísnými podmínkami (bezprostřednost a závažnost ohrožení) a ty nebudou v případě ohrožení nákazou koronaviru zpravidla naplněny. Jak se vyjádřilo např. Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) ve svém "Doporučení pro poskytovatele sociálních služeb v souvislosti s epidemií COVID-19 - Nejčastější otázky a odpovědi v oblasti sociálních služeb." ze dne 13. 3. 2020 (a to jsou pracovníci v sociálních službách skupinou zaměstnanců, kteří takové riziko bezpochyby podstupují), mezi situace bezprostředního a závažného ohrožení života nebo zdraví zaměstnance nelze řadit to, že u zaměstnavatele (v příslušném zařízení) nebyla vyhlášena karanténa a tudíž není reálné podezření, že by mohlo dojít k ohrožení života a zdraví zaměstnance. V případě, že karanténa vyhlášena byla, podle MPSV zajistí zaměstnavatel ve spolupráci s příslušnou krajskou hygienickou stanicí další opatření, která mají zamezit šíření onemocnění a ohrožení zaměstnanců. I v těchto případech, pokud jsou dodržena všechna protiepidemiologická opatření, nelze hovořit o přímém ohrožení života a zdraví zaměstnanců.

Není však na místě, aby zaměstnavatel hodnotil postup zaměstnance (jeho pochybnost o bezpečném výkonu práce) automaticky jako porušení "pracovní kázně" a nadto mu hrozil třeba rozvázáním pracovního poměru. Měl by naopak popsanou situaci řešit s ohledem na její mimořádnost a hledat raději kompromisní řešení, které bude vyhovovat oběma stranám (dovolená, náhradní volno za práci přesčas či ve svátek, neplacené volno apod.).