Vymezení pojmů v § 2a vodního zákona reflektuje unijní právní úpravu, konkrétně pak vymezení pojmů v čl. 4 směrnice 2000/60/ES. Uvedené definice tvoří pojmový základ právní úpravy plánování v oblasti vod, jejíž gró pak obsahuje zejména § 23a vodního zákona, ale také další související ustanovení. V obecné rovině je cílem plánování v oblasti vod ochrana a zamezení zhoršování stavu vodních útvarů, respektive dosažení jejich dobrého stavu. Je třeba zdůraznit, že cíle v oblasti ochrany vod nejsou jen jakýmisi obecnými ideovými postuláty, ale jedná se o cíle, které směrnice 2000/60/ES vytyčuje ve vztahu ke členským státům EU jako cíle závazné.

Aby mohlo být těchto obecných cílů dosaženo, je nutné dosahovat vymezených cílů na úrovni jednotlivých vodních útvarů. Platí, že stav vodního útvaru vždy určuje ta z jeho složek nebo ukazatelů, které jsou vyhodnoceny jako horší; uplatňuje se zde tzv. princip „one-out – all-out“ (jeden špatně, všechno špatně). U útvarů povrchových vod, které lze rozdělit na útvary kategorie řeka či jezero, je celkový stav určen jejich chemickým a ekologickým stavem. U útvarů podzemních vod se hodnotí chemický a kvantitativní stav.

Podrobnosti ohledně vymezení vodních útvarů a hodnocení jejich stavu obsahují vyhlášky č. 5/2011 Sb., č. 49/2011 Sb. a č. 98/2011 Sb., vyhláška č. 24/2011 Sb. pak upravuje některé aspekty samotného procesu plánování v oblasti vod.

Hodnocení ekologického stavu povrchových vod spočívá v agregaci dílčích vyhodnocení biologických, hydromorfologických a chemických a fyzikálně-chemických ukazatelů. Obdobným způsobem, tzn. na základě využitelných ukazatelů používaných pro hodnocení ekologického stavu, se u vodních útvarů vymezených jako silně ovlivněné či umělé hodnotí dosažení ekologického potenciálu. Výsledkem hodnocení je klasifikace ekologického stavu jako „velmi dobrý stav“, „dobrý stav“, „střední stav“, „poškozený stav“ nebo „zničený stav“, respektive ekologického potenciálu jako „dobrý a lepší potenciál“, „střední potenciál“, „poškozený potenciál“ nebo „zničený potenciál“.

Chemickým stavem útvarů povrchových vod je třeba rozumět stav určený na základě hodnocení koncentrací prioritních látek, přičemž pro hodnocení chemického stavu se použijí stanovené normy environmentální kvality. Výsledkem hodnocení je klasifikace chemického stavu jako „dobrý stav“, nebo jako „nedosažení dobrého stavu“. Dobrý stav je dosažen tehdy, pokud hodnoty naměřených ukazatelů nepřesáhnou hodnoty norem environmentální kvality.

Normy environmentální kvality, které jsou uvedeny v nařízení vlády č. 401/2015 Sb., jsou také podkladem pro stanovení emisních limitů při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních.

K hodnocení kvantitativního stavu útvarů podzemních vod dochází na základě zohlednění bilančního hodnocení na úrovni jednotlivých hydrogeologických rajónů. K vlastnímu hodnocení kvantitativního stavu útvaru podzemní vody pak dojde porovnáním odběrů podzemních vod s přírodními zdroji útvarů podzemních vod.

Hodnocení chemického stavu útvarů podzemních vod spočívá v porovnání stanovených prahových hodnot a limitů dobrého chemického stavu s reálně naměřenými koncentracemi, přičemž výsledkem je závěr o tom, zda se daný útvar nachází v dobrém chemickém stavu, či nikoliv. Výsledkem hodnocení kvantitativního i chemického stavu útvarů podzemních vod je klasifikace „dobrý stav“, nebo „nevyhovující stav“.

Údaje o stavu konkrétních vodních útvarů lze dohledat v příslušných plánech dílčích povodí, které dále obsahují mimo jiné informace o umístění a hranicích vodních útvarů, stanovených cílech ochrany vod a navržených opatřeních, která mají v jednotlivých vodních útvarech a v celém povodí vést k dosahování těchto cílů.