MPSV ve své tiskové zprávě ze dne 13. 3. 2020 původně uvedlo, že dojde-li k uzavření pracoviště nebo omezení jeho provozu na určitý čas ve vazbě na usnesení vlády o přijetí krizového opatření, v důsledku čehož zaměstnavatel zaměstnanci nebude přidělovat práci, jedná se o tzv. jinou překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce, po dobu jejíhož trvání zaměstnanci náleží náhrada mzdy (platu) ve výši 100 % jeho průměrného výdělku. Tento závěr zdůvodnilo ministerstvo tím, že prý usnesení vlády automaticky nevede k uzavření provozovny výše uvedených služeb, ale k uzavření přístupu veřejnosti do provozovny samé, což znamená, že v některých případech bude výkon práce nadále možný, případně se zaměstnavatel se zaměstnancem může dohodnout na změně sjednaného druhu práce (na dobu určitou), změně rozvrhu pracovní doby apod.

Takové posouzení bylo v praxi mnohými oprávněně považováno za velice přísné a diskutovalo se též o uplatnění tzv. částečné nezaměstnanosti s možností poskytování snížené náhrady mzdy zaměstnancům. To pak připustilo samo MPSV ve svém "Pracovněprávním desateru v boji s koronavirem". Je na zaměstnavateli, aby zhodnotil a následně též obhájil, že nemožnost přidělovat zaměstnancům práci je zapříčiněna mj. dočasným snížením odbytu výrobků nebo poptávky po službách a jde o jinou překážku v práci než podle ustanovení § 208 zákoníku práce. Nutno ale poznamenat, že povaha překážky v práci a výše poskytované náhrady mzdy (platu) může mít vliv na to, zdali a v jaké výši může zaměstnavatel požádat stát o kompenzaci vynaložených nákladů (příspěvek v rámci cíleného programu podpory zaměstnanosti).