Předně je třeba si ujasnit, že ustanovení zákoníku práce, které obsahuje zákonnou délku stanovené týdenní pracovní doby pro jednotlivé pracovní režimy, není možné zaměňovat ani nahrazovat v praxi nesprávně používaným tzv. fondem pracovní doby. V případě tzv. fondu pracovní doby se jedná o bilanční, kalkulační pomůcky při plánování disponibilního času a jeho využitelnosti u zaměstnavatele včetně plánovacího kalendáře. Pojem tzv. fondu pracovní doby zákoník práce neupravuje a nespojuje s ním žádné právní důsledky. Plánovací kalendář není obecně závazný právní předpis, v otázce délky pracovní doby je třeba vycházet jen a jen ze zákoníku práce, který stanoví, že stanovená týdenní pracovní doba zaměstnanců ve dvousměnném pracovním režimu činí 38,75 hodiny týdně, u zaměstnanců v nepřetržitém pracovním režimu 37,5 hodiny týdně a že svátek je dnem pracovního klidu.
Pracovní doba je rozvrhována buď rovnoměrně, nebo nerovnoměrně. Charakteristickým rysem nerovnoměrně rozvržené pracovní doby je to, že směny se rozvrhují bez ohledu, zda je pátek nebo svátek. Zaměstnavatel zpracuje dopředu harmonogram směn bez ohledu na to, kam připadnou svátky, a pak rozhodne např., že v některé svátky (nemusí to být o všech svátcích v roce) zaměstnanci z důvodu omezeného provozu ve svátek nebudou pracovat nebo naopak, že se bude pracovat všech 365 dnů v roce.
Je pravdou, že se často setkáváme s nesprávným tvrzením, že zaměstnanci, kteří mají nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobu, svátky napracovávají. To není pravda. Obecně platí, že ve svátek se nepracuje. Tato zásada vyplývá ze zákoníku práce, který svátky řadí spolu s dny, na které připadá nepřetržitý odpočinek zaměstnance v týdnu mezi dny pracovního klidu. Možnost, že zaměstnavatel může v některých případech (taxativně vyjmenovaných v zákoníku práce) nařídit ve svátek zaměstnancům práci, je výjimka z této zásady. Dále obecně platí, že doba, kdy zaměstnanec nepracuje proto, že je svátek, za který mu přísluší náhrada mzdy, popřípadě za který se mu jeho měsíční mzda nekrátí, je výkonem práce.
Vzhledem k tomu, že se jedná o dobu odpočinku zaměstnance, platí obecná zásada, že práci ve dnech pracovního klidu je možno nařídit zaměstnanci jen výjimečně za podmínky, že nemohou být provedeny v pracovních dnech.
Pro svátky platí, že je možné v tyto dny nařídit zaměstnanci práce, které lze nařídit ve dnech nepřetržitého odpočinku v týdnu, a kromě nich práce v nepřetržitém provozu a práce potřebné ke střežení objektů zaměstnavatele.
Z celého zákoníku práce ani z ostatních ustanovení týkajících se pracovní doby však nevyplývá, že by zaměstnanci mající nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobu si měli v týdnu, do kterého připadne svátek, tento nějakým způsobem napracovat nebo že by se jim o ten den prodlužovala jejich stanovená pracovní doba. Opak je pravdou - ve svátek se nepracuje obecně, avšak u zaměstnanců v nepřetržitém provozu zákoník práce pouze zaměstnavateli umožňuje, aby jim na ten den z důvodů v zákoně taxativně vyjmenovaných nařídil práci.
S tímto ustanovením pak bezprostředně souvisí ustanovení o mzdě za práci ve svátek. Podle něj za práci, kterou je nutno konat v době veřejných svátků přísluší přednostně placené náhradní volno a až v případě, že se zaměstnavatel se zaměstnancem dohodnou, příplatek za práci ve svátek místo poskytnutí náhradního volna.
Z výše uvedeného vyplývá, že mohou nastat tři situace:
a) v den svátku odpracujete směnu a zaměstnavatel vám poskytne náhradní volno, to nejpozději do konce třetího kalendářního měsíce následujícího po výkonu práce,
b) v den svátku pracujete a zaměstnavatel se s vámi dohodl na poskytnutí příplatku ve výši průměrného výdělku místo náhradního volna,
c) v den svátku jste měl pracovat, ale směna odpadla v důsledku omezeného provozu a pak se tato doba posuzuje jako výkon práce a započítává do stanovené týdenní pracovní doby.
