Soukromé vymáhání soutěžního práva (nejen náhrada škody způsobená kartelem) Zdroj: Vladimíra Přikrylová, SAY Action

Soukromé vymáhání soutěžního práva (nejen náhrada škody způsobená kartelem)

Soutěžní právo není oblast, se kterou by se každý právní praktik setkával dennodenně. Proto je ambicí tohoto příspěvku jednak na začátek vymezit, co vlastně soutěžní právo je, co reguluje (část II.), za druhé připomenout, že soutěžní právo je možné vymáhat nejenom přes Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) či jiné soutěžní úřady, ale také soukromoprávními prostředky (část III.), což není příliš známé a využívané. Za třetí je jeho cílem upozornit na poslední významnou událost v této oblasti (část VI.), kterou je nová unijní směrnice týkající se soukromoprávního prosazování soutěžního práva. Tu mají členské státy včetně České republiky povinnost implementovat do svého právního řádu ke konci příštího roku.

JUDr. Robert Neruda Ph.D.

JUDr. Robert Neruda, Ph.D.

partner advokátní kanceláře Havel, Holásek & Partners

JUDr. Robert Neruda, Ph.D.

partner advokátní kanceláře Havel, Holásek & Partners

Petra Joanna Pipková

Havel, Holásek & Partners, Právnická fakulta UK v Praze

Petra Joanna Pipková

Havel, Holásek & Partners, Právnická fakulta UK v Praze

Směrnice přináší celou řadu významných změn, které se budou muset přímo nebo nepřímo projevit v novém občanském zákoníku, popřípadě v procesních předpisech. Současně se příspěvek též zabývá rozdílem v soukromoprávním vymáhání v Evropě a ve Spojených státech (část IV.) a současným stavem v České republice (část V.).

I. Účel soutěže a soutěžního práva

1. Předmět soutěžního práva

Soutěžní právo není pouze právo nekalé soutěže, ale i právo proti omezování soutěže jako fenoménu (jinak též kartelové či antimonopolní právo). Je to tedy to právo, které chrání soutěž jako takovou před kartely (dohodami konkurentů o tom, že zvýší ceny nebo si rozdělí trh), před zneužitím dominantního postavení, popřípadě veřejnou podporou. Proč se chrání soutěž? Z přesvědčení, že je to dobré pro společnost, pro ekonomiku jako celek, pro spotřebitele. Z přesvědčení, že účinná konkurence vede k největší inovativnosti a k optimální alokaci.

2. Nástroje ochrany soutěže

Vymáhání soutěžního práva je v zásadě postaveno na třech pilířích, které jsou v závislosti na právním systému aplikovány s různou intenzitou. V evropském kontinentálním systému je typické správní vymáhání, tedy vymáhání prostřednictvím správních orgánů – soutěžních úřadů. Ty k tomu používají vrchnostenská opatření, zejména zákazy a pokuty, vyšetřování. Jedním z efektivních nástrojů správněprávního vymáhání je neohlášené místní šetření (dawn raid).[1] Dalším je tzv. program shovívavosti (leniency), v rámci kterého člen kartelu poskytne správnímu úřadu informace a důkazy o kartelu výměnou za imunitu nebo snížení pokuty. Jsou to velmi silné nástroje státu, kde stát vystupuje v nadřazené poloze a vymáhá soutěžní právo vrchnostenskými prostředky.

Druhým pilířem vymáhání soutěžního práva je trestní právo. Na rozdíl od USA, kde má tato větev velmi silné postavení, představuje na evropském kontinentu trestněprávní vymáhání ultima ratio. Pro připomenutí, v ČR je trestněprávní vymáhání relativně nově upraveno v trestním zákoníku č. 40/2009 účinném od roku 2010 (§ 248 odst. 2 var. 1), ve kterém je upravena specifická skutková podstata trestného činu uzavření zakázané horizontální dohody.[2] Podle důvodové zprávy by se postih měl vztahovat pouze na závažnější jednání, tj. tzv. hardcore kartely. Není to sice předmětem tohoto příspěvku, avšak je vhodné připomenout, že česká právní úprava patří mezi ty přísnější, protože umožňuje uložit trest odnětí svobody za kartelovou dohodu jednotlivci až na dobu 8 let. Je to jakési zhodnocení, za jak společensky nebezpečné jednání tento stát považuje kartelovou dohodu. Pro srovnání - Německo trestně postihuje pouze bid rigging, tedy dohody konkurentů, jimiž se snaží ovlivnit výsledky výběrových řízení. Avšak tamní státní zastupitelství toto ustanovení skutečně aktivně uplatňuje.[3]

Třetím pilířem je vymáhání soutěžního práva prostřednictvím soukromoprávních prostředků, to znamená v zásadě u civilního soudu. Jedná se o oblast, která je v Evropě tradičně méně rozvinutá. U řady odborníků panovala do určité doby představa, že soutěžní právo patří výhradně do veřejnoprávní oblasti a nemůže jej aplikovat nikdo jiný, než soutěžní úřad, resp. že se jedná o právo, které svědčí správní větvi a není možné se ho dovolávat aktivně u civilního soudu. Odstup civilněprávní strany soutěžního práva až do nedávné doby u českých právníků konečně prokazuje i případ R. K. v. Plzeňský Prazdroj[4]. V tomto případě musel až Nejvyšší soud konstatovat, že nároky na náhradu škody z porušení soutěžního práva[5] představují soukromoprávní prostředky ochrany proti nedovolené soutěži, a že se jedná o nároky uplatnitelné před civilními soudy. Dnes už není pochyb, že soukromoprávní cesta uplatnění soutěžního práva možná je, nicméně je pravda, že v České republice se tak děje velmi zřídka a vlastně bez jakéhokoliv dosavadního úspěchu. Rád bych se níže zamyslel nad tím, proč to tak je.

II. Soukromoprávní vymáhání v obecné rovině

Nejprve je třeba se zamyslet nad otázkou, k čemu soukromoprávní vymáhání vlastně slouží. Jak v České republice, tak v Evropské unii se o prosazování zákazu kartelů nebo zákazu zneužití dominantního postavení starají soutěžní úřady a ukládají vysoké pokuty. Například Microsoft dostal od Evropské komise za posledních deset let pokuty v souhrnné výši cca 1,5 miliardy EUR za několik porušení soutěžního práva. I přesto, že se ukládají takto vysoké pokuty, podniky a spotřebitelé, kteří jsou kartelem nebo zneužitím dominantního postavení poškození, nemají z těchto rekordních pokut žádný prospěch, protože tyto jdou v českém případě do státního rozpočtu, v případě Evropské unie do rozpočtu Evropské unie. Přitom zejména kartelové dohody, které zpravidla vedou ke zvýšení ceny,[6] mají celou řadu poškozených. Příkladem může být kartel mobilních operátorů z Francie.[7] Mobilní operátoři Bouygues, SFR a Orange se dohodli, že budou udržovat vysoké ceny svých mobilních služeb. Tento kartel trval několik let (1997-2003) a jeho výsledkem byl stav, kdy v důsledku zakázané dohody v podstatě všichni uživatelé mobilních služeb ve Francii platili po několik let zvýšenou cenu.[8] Všichni ti jednotliví uživatelé utrpěli škodu a následné rozhodnutí soutěžního úřadu a uložená pokuta v celkové výši 534 mil. EUR jim, tedy kromě zastavení protisoutěžního jednání, nic nepřinesly – jejich újma zůstala nenahrazena. Kvůli takovým případům vystoupila do popředí myšlenka posílení soukromoprávního pilíře vymáhání práva.

Soukromoprávní prosazování má své výhody i nevýhody. Nespornou výhodou (a vlastně principem) je v prvé řadě skutečnost, že poškozenému se zvyšuje šance, že dosáhne kompenzace své újmy. Soukromoprávní prosazování soutěžního práva však nemá výhody pouze individuální, ale i pro společnost jako celek. Není v silách soutěžního úřadu stíhat veškerá protisoutěžní jednání,[9] proto musí státní orgán vybírat mezi jednotlivými protiprávními jednáními a rozlišovat podle subjektivního pocitu závažnosti případy porušení práva, které bude postihovat a které ne.[10] Z tohoto pohledu se může zdát výhodným přenechat méně závažná porušení soukromoprávní inciativě. Soukromoprávní subjekty navíc mají lepší znalost daného segmentu trhu než soutěžní úřad. Úspěšné žaloby na náhradu škody pak mohou mít odstrašující účinek na potenciální narušitele soutěže a mít tak preventivní funkci. Toto odstrašení však může mít i negativní efekt, pokud je odstrašení takové intenzity, že podniky ze strachu, že by se mohly stát „obětí“ takovýchto žalob, upouštějí od chování na trhu, které je ještě dovolené a vedlo by ke zlepšení konkurenčního prostředí.[11]

Typicky se lze dovolávat soutěžního práva za dvou situací. Buď jako nástroj boje – meč, nebo jako nástroj obrany – štít. Mečem je buď uplatnění nároku na kompenzaci škody, která poškozenému byla způsobena kartelem nebo zneužitím dominantního postavení. Vedle toho přichází v úvahu uplatnění negatorních nároků a samozřejmě v obou případech i uplatnění návrhu na předběžné opatření. Dále si lze představit jako nástroj aktivního boje uplatnění nároků z bezdůvodného obohacení a dále něčeho co v českém právním řádu možné není – totiž odčerpání zisku[12]. Soutěžní právo slouží v civilních věcech jako štít tehdy, kdy se strany dovolávají jeho porušení v situaci, kdy chtějí namítat neplatnost příslušného ujednání. Porušení soutěžního práva znamená absolutní neplatnost právního jednání: bezpochyby to platí u kartelových dohod a může to platit i pro vertikální, tedy distribuční, vztahy, v rámci nichž jsou protisoutěžní ujednání.[13] Absolutní neplatnost lze dovodit i u zneužití dominantního postavení.[14] Pokud podniku nějaká smlouva již nevyhovuje, jedním z možných způsobů, jak se vyvázat z povinnosti plnit, je zamyslet se nad otázkou, zda daný vztah, popř. jeho určitý aspekt, neporušuje soutěžní právo, a pokud ano, domáhat se neplatnosti. Je samozřejmě třeba zvážit, jaké to může mít následky pro toho, kdo se protisoutěžnosti dovolává – zejména z pohledu správního trestání.[15]

III. Rozdíl mezi systémem v Evropě a v USA

Současné aktivity ohledně soukromoprávního vymáhání soutěžního práva v Evropě, tedy zejména přijetí směrnice o soukromoprávním prosazování soutěžního práva[16] a souvisejících dokumentů (viz dále – VI.) je do značné míry inspirováno úpravou ve Spojených státech amerických.

Historicky první moderní antitrustový zákon byl přijat na konci 19. století právě ve Spojených státech (Shermanův zákon). Možnost uplatnit nárok na náhradu škody způsobené protisoutěžním jednáním pak zavedl již v roce 1914 tzv. Claytonův zákon stanovící, že ten, kdo byl poškozen kartelem, má mít nárok na náhradu škody (§ 4) nebo negatorní nárok (§ 16). Realita je taková, že ve Spojených státech devět z deseti všech soutěžních případů není řešeno soutěžními orgány, jichž je víc jak 52 (v každém státě je minimálně jeden soutěžní orgán a na federální úrovni jsou dva), nýbrž fyzickými a právnickými osobami domáhajícími se nároků z porušení soutěžního práva, a tyto spory jsou pak řešeny civilními soudy.[17] Na základě tohoto kontrastu (podle studie z roku 2004 bylo porušení soutěžního práva v rámci zemí Evropské unie v předcházejících deseti letech vymáháno soukromoprávně pouze v 60 případech[18]) se odborníci zamýšleli nad důvodem, proč je v USA soukromoprávní prosazování soutěžního práva tak populární.

Na prvním místě je vždy zmiňována skutečnost, že americký systém vytváří obrovskou motivaci pro to, aby se poškození domáhali náhrady škody. Mimo jiné proto, že nemají nárok pouze na náhradu utrpěné škody, nýbrž na její trojnásobek. V americkém systému tak náhrada škody neplní pouze funkci kompenzační, nýbrž i funkci sankční. Další motivací je jednosměrné přenášení nákladů řízení (pokud žalovaný prohraje, je povinen nahradit žalobci náklady, zatímco, pokud prohraje žalobce, není vždy povinen žalovanému hradit náklady řízení) nebo tzv. contingency fees.[19]

Další výhodou je možnost využití skupinových žalob (class actions), ve kterých je možné sdružit jednotlivé nároky. Jejich funkci lze ilustrovat na francouzském případu kartelu mobilních operátorů, který jsem již zmínil. Každý ze spotřebitelů utrpěl újmu, avšak výše škody v každém jednotlivém případě byla relativně malá. Je málo racionální pokoušet se domáhat její náhrady samostatně, a proto je dobré mít nějaký nástroj, který umožňuje sdružit nároky a žalovat je v jednom soudním řízení. K tomu slouží právě skupinové žaloby.

Zajímavým a často zmiňovaným důvodem pro „popularitu“ soukromých žalob je i skutečnost, že o náhradách škody ve Spojených státech nerozhoduje soudce, nýbrž porota, tedy laici. Na straně žalujících jsou většinou spotřebitelé nebo odběratelé, kteří jsou členům poroty bližší, než na straně žalovaných vystupující korporace. Zdá se, že porota, tedy „lidé z ulice“, většinou straní poškozeným oproti velkým korporacím.[20]

Všechny tyto důvody velké popularity jsou zároveň terčem kritiky: americký systém je i tamními odborníky kritizovaný, neboť údajně vede k excesům a nadměrnému vymáhání (overenforcement).[21]

IV. Situace v České republice

Není pochyb o tom, že v České republice za současného stavu (dokonce i za stavu před novým občanským zákoníkem) je možné vymáhat škodu proti soutěžnímu jednání soukromoprávním způsobem. Skutečný stav je však takový, že žalob je velmi nízký počet. Když se je pokusíme spočítat, dojdeme za posledních deset let k číslu 10 nebo 15. Paradoxně se existující nebo proběhlé civilní spory týkají většinou pouze oblasti zneužití dominantního postavení, nikoliv kartelu, a nároku na náhradu škod se domáhají poškození konkurenti, nikoliv zákazníci. Navíc doposud, alespoň pokud je nám známo, nebyl vynesen žádný konečný rozsudek, a to negativní ani pozitivní. To znamená, že většinou byly případy vyřešeny jinak (mimosoudním smírem) nebo trvají.

Současná situace je, podle mého názoru, dána mimo jiné tím, že současná ani minulá právní úprava neobsahuje žádnou silnější motivaci pro žalobce, aby šli k soudu a žalovali, jako je tomu v USA. Současná situace skutečně dává poškozenému velmi malé šance na úspěch ve věci bez vynaložení velkých prostředků, což činí rozhodování, zda nárok u soudu uplatnit, složitější. Neexistují žádná specifická ustanovení pro možnost náhrady škody v oblasti soutěžního práva[22] a je třeba říci, že obecná právní úprava žalobní obci nenahrává. Z vlastní praxe mohu potvrdit, že zájemce o uplatnění nároku na náhradu škody poté, co zjistí, kolika překážkám čelí (nejistota výsledku sporu, vysoké náklady, neschopnost dostat se k důkazům, povinnost prokázat přesnou výši škody atd.), to nakonec vzdá.

V české praxi bohužel chybí skutečně úspěšný případ. Několik případů však existuje. Posledním mediálně známým případem je žaloba mobilního operátora Vodafone na konkurenta O2 o náhradu škody ve výši 385 mil. Kč způsobenou zneužitím dominantního postavení v letech 2011-2014.[23] Žalobu domnělý poškozený podal paralelně s probíhajícím řízením před ÚOHS. Nejedná se tedy o čistou follow-on žalobu. Důvodem pro podání žaloby ještě před ukončením řízení ze strany ÚOHS může být obava z uběhnutí promlčecí lhůty. ÚOHS se jednáním O2 v této oblasti zabývá od roku 2009, formálně správní řízení zahájil v roce 2011, avšak doposud žádné rozhodnutí nevydal. Podání žaloby v tomto stádiu řízení před ÚOHS může ukazovat na málo efektivní vymáhání soutěžního práva soutěžním úřadem – a to ať již z pohledu rychlosti, tak z pohledu výsledků.

Posílení postavení žalobce by tak mohlo mít nejen individuální přínos pro poškozené, kteří budou mít silnější možnost prosazovat své individuální zájmy, ale i obecný přínos pro společnost v podobě rozsáhlejšího prosazování soutěžního práva.

V. Směrnice 2014/104/EU o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody

Motivována zejména rozsudkem ve věci Courage[24] z roku 2001, ve kterém Soudní dvůr konstatoval, že každý poškozený porušením evropského soutěžního práva má nárok na náhradu škody, se Evropská komise rozhodla problém postavení žalobce a nedostatku specifické úpravy řešit.

Část soutěžních právníků zastávala názor, že k zavedení efektivní možnosti domáhat se náhrady škody, může dojít pouze prostřednictvím nařízení. Důvodů proto je několik. Unijní právo by bylo vymáháno unijním systémem bez potřeby přijímat zvláštní národní předpisy za účelem dodržení principů efektivity a ekvivalence; rozdíly ve vnitrostátních úpravách soukromoprávního vymáhání soutěžního práva by oslabovaly jejich komplementární charakter k veřejnoprávnímu vymáhání spočívající v odstrašení; konečně nařízení by též zajistilo určitou konzistenci v rozhodování vnitrostátních soudů.[25]

Evropská komise ale nakonec z důvodu nutného kompromisu zvolila právní nástroj směrnice, nikoliv nařízení. Tento krok, jakož i další omezení, je odrazem skutečnosti, že členské státy nebyly ve shodě o tom, jak daleko v podpoře soukromého prosazování soutěžního práva zajít.

Zároveň došlo k významnému názorovému posunu, neboť na začátku byla hodně ambiciózní představa, že v Evropě by, zjednodušeně řečeno, bylo vhodné zavést americký model. Tedy učinit ze soukromoprávního způsobu zcela plnohodnotný pilíř prosazování soutěžního práva, kdy by se třeba polovina případů řešila u soudu, polovina u soutěžních úřadů. Postupně se ale názor vyvinul tak, že soukromoprávní prosazování by mělo být pouze doplňkem veřejného prosazování. První významné ustoupení z původních pozic bylo možné zaznamenat v období mezi Zelenou knihou z roku 2005, jejíž hlavní myšlenkou byla prevence a odstrašení, a Bílou knihou z roku 2008, která se již posunula k hlavní funkci kompenzace. Jistá inspirace úpravou Spojených států byla ještě znát v oficiálně nikdy nezveřejněném návrhu směrnice z roku 2009 (např. skupinové žaloby amerického stylu),[26] který však byl na podzim stejného roku definitivně opuštěn. Za tímto krokem stála obava, že extenzivní používání žalob na náhradu škody by mohlo vést k ohrožení činnosti soutěžních úřadů a hlavně efektivity jejich nejdůležitějšího nástroje k odhalování kartelů, tedy tzv. leniency programů (viz výše). Po třinácti letech od přelomového rozsudku ve věci Courage tak byla v listopadu 2014 přijata směrnice, která je významně méně ambiciózní oproti původním plánům a která má být implementována do prosince 2016.

Směrnice bohužel neřeší veškeré problémy, které mohou být překážkou úspěšnému uplatnění náhrady škody, což dává českému zákonodárci prostor, aby je vyřešil sám.

Směrnice upravuje rozsah náhrady škody a její kalkulaci, některé aspekty dokazování a přístup k důkazům, promlčecí lhůtu a její běh, solidární odpovědnost, přenesení škody na nepřímé odběratele, mimosoudní řešení. K některým bodům se dostaneme v detailu.

Směrnice naopak neřeší další soukromoprávní nároky (zejm. negatorní nároky), ale věřím, že v České republice to není až takový problém, neboť příslušnou úpravu v našem právním řádu máme. Směrnice dále bohužel neřeší možnost kolektivní ochrany, tedy otázku skupinových či reprezentačních žalob. Neřeší také otázku, která byla diskutována v průběhu příprav směrnice, a to povinnost členských států zavést specializované soudnictví pro oblast soutěžního práva, jako je tomu např. u směrnice o vymáhání práv z duševního vlastnictví[27], u něhož vyvstávají obdobné problémy vyžadující odbornost soudce. Případy v oblasti soutěžního práva jsou tak specifické a vzácné, že celá řada států přistoupila k tomu, že civilní soutěžní kauzy řeší pouze velmi omezený okruh soudů. Např. ve Spojeném království žaloby na náhradu škody způsobené porušením soutěžního práva, o kterém již rozhodoval soutěžní úřad (follow-on žaloby), rozhoduje specializovaný soud (Competition Appeal Tribunal, který od podzimu tohoto roku bude rozhodovat o všech žalobách na náhradu škody). V Německu je v každé spolkové zemi určen specializovaný senát, který rozhoduje v soutěžních věcech. V České republice je může řešit každý krajský soud, přitom na každém je příslušných více senátů – je otázka, zda si můžeme v takto malé jurisdikci takový systém dovolit. Pro kvalitní rozhodování v těchto věcech by totiž bylo vhodné, aby se příslušný soudce v oblasti soutěžního práva pravidelně vzdělával, doplňoval své povědomí a vyměňoval si zkušenosti soudců z jiných jurisdikcí. Pokud bude přetrvávat situace, kdy příslušný soudce dostane maximálně jeden soutěžní případ za rok, nebude jeho motivace se dovzdělávat a udržovat své know-how logicky příliš vysoká.

1. Rozsah náhrady škody

Pro úspěšnost žalob je zejména potřeba přesně upravit rozsah náhrady škody a jeho určování. Směrnice v čl. 3 požaduje, aby poškozený mohl uplatnit nárok na náhradu škody v plné výši. To podle směrnice znamená skutečnou škodu, ušlý zisk a úroky běžící od okamžiku vzniku škody. Toto chápání plné náhrady škody bude třeba promítnout do českého práva. Ten přiznává úroky z prodlení až od okamžiku uplatnění nároku na náhradu škody. Argumentem Evropské komise je, že je třeba postavit poškozeného do takové pozice, v jaké by byl, kdyby ke vzniku škody nedošlo. Úroky běžící od okamžiku vzniku škody až po rozhodnutí o přiznání náhrady soudem mohou dosáhnout značné výše. Mohou dosáhnout i stejné výše jako samotná škoda (viz např. anglický případ žaloby National Grid proti členům kartelu PISÚ[28]). Přitom směrnice ve stejném článku v odst. 3 stanoví, že odškodnění v plné výši podle této směrnice nesmí vést k nadměrnému odškodnění, ať již prostřednictvím odškodnění s represivní funkcí, vícenásobné či jiné náhrady škody. Zde bude nutno zvážit, jak požadavek implementovat do českého práva.

2. Nepřímý odběratel

Druhou oblastí, kterou bude v českém soukromém právu pravděpodobně třeba explicitně upravit, je postavení nepřímého odběratele. Podstatu problému lze vysvětlit na jednom reálném případu. Evropská komise odhalila asi před deseti lety kartel výrobců výtahů a eskalátorů. Tyto podniky se dohodly, že zvýší ceny výtahů a jezdících schodů. Evropská komise kartel odhalila a následně jednotlivým výrobcům uložila vysoké pokuty. Po tomto rozhodnutí se začaly objevovat nároky na náhradu škody ze strany dvou kategorií poškozených. První byly stavební společnosti, které žalovaly výrobce, za to, že jim byla způsobena škoda, a to tím, že musely platit předražené výtahy. Ve druhé vlně začali žalovat i vlastnící objektů, kteří tvrdili, že díky kartelu jim stavaři prodali dražší budovu, neboť cena výtahu ovlivněná kartelem byla promítnuta do ceny budovy, a v konečném důsledku předražení výsledku zaplatil konečný vlastník, tedy nepřímý odběratel. Nová směrnice se s tímto problémem vypořádává a stanoví v čl. 12, že členské státy musí zavést takovou právní úpravu, aby bylo nepochybné, že nepřímý odběratel má právo žalovat na náhradu škody subjekt porušující soutěžní právo, nikoli svého dodavatele. Z pohledu odborníků na soukromé právo může vznikat problém s prokázáním například kauzality.[29]

Přenesení škody přitom funguje oboustranně, tedy i žalovaný subjekt, který porušil soutěžní právo, musí mít podle vnitrostátního práva možnost uplatnit námitku, že škoda byla přenesena (viz čl. 13). To znamená, že v případě, kdy jej žaluje přímý odběratel, musí mít možnost namítnout, že škoda nevznikla v celém rozsahu předražení, protože část škody byla přenesena na konečného spotřebitele.

3. Promlčení

Další otázkou je promlčecí lhůta. Subjektivní lhůta v českém právu je 3 roky, směrnice ve svém čl. 10 požaduje 5 let. Zároveň zavádí speciální důvod pro stavení nebo přerušení[30] této pětileté subjektivní lhůty, a to tak, že promlčecí lhůta se má stavět nebo přerušit i v situaci, kdy soutěžní úřad zahájí šetření, nebo správní řízení. Důvod, proč tomu tak je, je jednoduchý. Cílem je umožnit, aby poškození mohli v následném soudní řízení využít rozhodnutí soutěžního úřadu, tedy specializovaného orgánu vybaveného efektivním prostředky pro odhalování kartelových dohod nebo zneužívání dominantního postavení. Toto rozhodnutí by poškození využili k prokázání existence porušení soutěžního práva a toho, kdo je porušil, tedy dvou elementů, které jsou nezbytné k prokázání škody. Problém je v tom, že objektivní lhůta sama není stanovena, a její úprava je ponechána na členských státech s tím, že nesmí znemožnit efektivní uplatnění nároku (odst. 36 preambule). Každopádně toto řešení evropského zákonodárce zřejmě povede k rozdílným národním úpravám.

Pokud jde o využití rozhodnutí soutěžního úřadu k prokázání protiprávního jednání, české právo (v souladu s tím, co požaduje směrnice v čl. 9 – tj. jejich závaznost), nebude potřebovat žádnou změnu, neboť § 135 o.s.ř. stanoví, že rozhodnutí správního orgánu, pokud jde o spáchání deliktu a jeho pachatele, je pro civilní soud závazné.

4. Přístup k důkazům

Velmi zajímavou otázkou, kterou určitě bude potřeba řešit v našem právním řádu, je přístup k důkazům. Směrnice v čl. 5 říká, že soudce vnitrostátního soudu musí mít efektivní možnost nařídit žalovanému, nebo kterékoliv třetí straně, aby předložil celé kategorie důkazů. Dnes platí, že žalobce, pokud žádá soud, aby nařídil předložení listinného (nebo jiného) důkazu podle § 129 o.s.ř., musí tyto listiny dostatečným způsobem označit. Podle směrnice však soudce může nařídit předložení celé kategorie důkazů, aniž by musel každou jednotlivou listinu specifikovat. Směrnice sice vydání příkazu předložení soudcem podmiňuje předložením určitého odůvodnění ze strany žalobce. Jedná se o řešení problému, kdy žalobce má důkazní povinnost vůči něčemu, ohledně čeho má většinu důkazů v ruce žalovaný. Mělo by tedy dojít k ulehčení postavení žalobce, a protože současná právní úprava toto neumožňuje, bude pravděpodobně potřeba novelizovat občanský soudní řád.

5. Kolektivní žaloby

Pokud jde o kolektivní vymáhání, vypadlo ze směrnice zejména pro tuhý odpor Francie a Německa[31], které celkem nepokrytě dávaly najevo, že se bojí zneužívání tohoto institutu proti svým vlastním korporacím. Ostatně největší odpor vůči celé regulaci pocházel právě od německých a francouzských podniků.[32]

Evropská komise nakonec přijala alespoň doporučení[33], které nabádá členské státy k tomu, aby zavedly systém kolektivního vymáhání, a to ve formě tzv. reprezentativních žalob (žaloby podávané spotřebitelskými a jinými k tomu určenými organizacemi).[34] Doporučení se nevztahuje jenom na soutěžní právo, ale obecně na různé oblasti práva. Požadovaná úprava byla v roce 2014 přijata již ve Francii a Belgii, ve stejném roce byl vypracován odpovídající návrh úpravy v Nizozemí.

Již dnes jsou některé jurisdikce velmi atraktivní pro uplatňování náhrady škody, je to tradičně Spojené království a nově Nizozemí nebo Německo. Některé společnosti se snaží obejít nedostatek institutu kolektivních žalob v těchto zemích tím, že vznikají účelové entity, které skupují nároky od jednotlivých poškozených (nejznámější jsou Cartel Damages Claims [CDC])[35] a tyto potom žalují jednotně u soudu. Bohužel tento systém dostal tvrdou ránu v Německu, kde tamní soud konstatoval, že způsob prosazování nároku na náhradu škody právě ze strany CDC je v rozporu s dobrými mravy.[36]

6. Implementace

Směrnici je třeba implementovat do 27. 12. 2016, český zákonodárce má tedy ještě rok a půl. Gestorem je ÚOHS, pokud jde o samotnou směrnici, pokud jde o doporučení ke kolektivnímu vymáhání, mělo by jím být Ministerstvo spravedlnosti. ÚOHS již provádí první úkony přípravy implementace. První návrhy však doposud zveřejněny nebyly. I když ještě žádný stát směrnici neimplementoval, celá řada z nich (např. Velká Británie, ale třeba i Polsko) už zavádí některé instituty, nebo je má zavedené z minulosti.

VI. Závěr

Obecně lze konstatovat, že směrnice plní svůj cíl pouze částečně. Upravuje samozřejmě celou řadu institutů, které postavení poškozeného nepochybně zlepší. Neupravuje je však všechny. Některé zase neupravuje zcela uspokojivým způsobem. Ze své povahy však nemůže zcela odstranit rozdílnost vnitrostátních úprav, a tedy skutečnost, že někteří poškození budou v lepším postavení než jiní, a ti, kteří budou mít tu možnost, si budou vybírat, ve kterých státech podat žalobu.

Pro tuzemské poškozené se každopádně jedná o naději na zlepšení jejich pozice, a do budoucna se můžeme dočkat nárůstu uplatňování práv z porušení soutěžního práva. Velmi bude záležet na tom, jak se český zákonodárce vypořádá s nástrahami implantace směrnice.


Kongres Právní prostor 2015

Ve dnech 21. a 22. dubna 2015 se v Seči u Chrudimi konal již 5. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali Ministerstvo spravedlnosti ČR, Ministerstvo vnitra ČR, Soudcovská unie ČR a Svaz průmyslu a dopravy ČR

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/    


[1] Pojem dawn raid pochází ze skutečnosti, že Evropská komise, která tohoto institutu hojně využívá, prováděla skutečně za úsvitu, tj. k provedení místního šetření v prostorách šetřeného podniky přistupovala v brzkých ranních hodinách, aby využila okamžiku překvapení.

[2] Ta je užší než původní velmi široká, avšak v této oblasti nepoužívaná úprava ochrany hospodářského styku v § 127 zákona č. 140/1961 Sb. trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Viz např. bid-riggingový případ ThyssenKrupp a Voestalpine, s jejichž nejméně šesti manažery bylo zahájeno soudní řízení před trestním senátem LG Bochum 4. 5. 2015. Jedná se o tzv. kolejnicový kartel, jehož poškozeným je Deutsche Bahn, která též uplatnila své nároky na náhradu škody. Tento spor byl ukončen narovnáním a uhrazením škody v řádech milionů. (Blíže viz např. https://www.stern.de/wirtschaft/news/schienenkartell-manager-hoffen-auf-einstellung-der-strafverfahren-2191462.html.)

[4] K tomu rozsudek NS sp.zn. 23 Cdo 3217/2009

[5] Zde ještě podle staré úpravy § 17 zákona 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů.

[6] Podle externí studie Evorpské komise způsobuje 90 % kartelů navýšení cen (viz http://ec.europa.eu/competition/antitrust/actionsdamages/proposed_directive_en.html).

[7] Rozhodnutí Conseil de la Concurrence č. 05-D-65 ze dne 30. 11. 2005 ve věc kartelu mobilních operátorů, potvrzené rozsudkem Cour de Cassation č. 617 F-D ze dne 30. 5. 2012.

[8] Ostatně na možnou dohodu upozornila spotřebitelská organizace UFC-Que Choisir.

[9] A to ať již z z důvodů nedostatků finančních nebo personálních zdrojů nebo z důvodů politických.

[10] Pitofsky R., bývalý předseda Federal Trade Commission, Statement, Antitrust L.J. 64, 1996, 756, 757.

[11] Breit W., Elzinga K. G., Private Antitrust Enforcement: The New Learning, 28 Journal of Law and Economics 28, 1995, 405.

[12] Blíže viz Pipková P.J., Zaveďme odčerpání zisku do soutěžního práva, Právní rádce, 11/2008, 61.

[13] Absolutní neplatnost zakázaných ujednání stanoví čl. 101 odst. 2 SFEU, resp. § 3 odst. 3 ZOHS.

[14] Zde však již bude třeba uplatnit obecnou normu občanského práva (v ČR se bude jednat o § 588 NOZ).

[15] Pokud se však jedná o vertikální vztah není dovolávající se neplatnosti v ohrožení stíhání a naopak má navíc možnost uplatnit nárok na náhradu škody (viz notoricky známý případ Courage v. Crehan – rozsudek Soudního dvora č. C-453/99 ze dne 20. 9. 2001 ve věci Courage Ltd v Bernard Crehan a Bernard Crehan v Courage Ltd a další, ECR [2001] I-6297.

[16] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014 o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži.

[17] Hovenkamp H.J., Quantification of Harm in Private Antitrust Actions in the United States, University of Iowa Legal Studies Research Paper 2011, dostupný na http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1758751, 1.

[18] Waelbroeck D., Slater D., Even-Shoshan G., Ashurst Study on the conditions of claims for damages in case of infringement of EC competition rules, dostupná na http://ec.europa.eu/competition/antitrust/actionsdamages/comparative_report_clean_en.pdf. Jiná studie ukazuje, že případů bylo více, ale i tak lze konstatovat, že počet je nedostatečný, navíc rozšíření není rovnoměrné (viz výsledky studie AHRC Competition Law: Comparative Private Enforcement and Collective Redress In The EU prováděné v roce 2012 zveřejněné na http://www.clcpecreu.co.uk).

[19] Viz např. Comments of the ABA Sections of Antitrust Law and International Law to the European Commission Staff’s Working Document: Towards a Coherent European Approach to Collective Redress ze dne 30. 4. 2011, dostupné na http://ec.europa.eu/competition/consultations/2011_collective_redress/aba_en.pdf.

[20] K nevýhodám porotního rozhodování v soutěžních věcech viz Hovenkamp H.J., The Antitrust Enterprise: Principle and Execution. Harvard University Press 2009, 61 an.

[21] Viz např. Russel T.L., Exporting Class Actions to the European Union, 28 BU IntLJ (2010) 1, 141, 150.

[22] Kromě ustanovení § 2990 stanovícího odkazem na § 2988, že nárok zde je.

[23] Viz např. http://archiv.ihned.cz/c1-63695110-vodafone-zazaloval-o2-vadi-mu-vysoke-ceny-za-pristup-k-pevnym-linkam.

[24] Rozsudek SDEU C-453/99 ze dne 20. 9. 2001 ve věci Courage, ECR [2001] I-6297, odst. 26.

[25] Viz např. Milutinović V., The ‘Right to Damages’ under EU Competition Law: from Courage v. Crehan to the White Paper and Beyond, WoltersKluwer 2010, 365; Ottanelli M., Private Enforcement of EU Antitrust Law: Proposal for Harmonization, 2013, dostupný na https://www.academia.edu/3639858/Private_Enforcement_of_EU_Antitrust_Law_Proposal_for_Harmonization.

[26] Bučan Gutta N., The Enforcement of EU Competition Rules by Civil Law, Maklu 2014, 73.

[27] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví.

[28] Žaloba podaná u England and Wales High Court, ref.č. HC08C03243.

[29] Lianos I., Causal Uncertainty and Damages Claims for Infringement of Competition Law in Europe, CLES Research Paper Series 2/2015, 7 an.

[30] Volba následku je dána členským státům.

[31] Viz např. Stellungnahme des Bundesministeriums für Wirtschaft und Technologie, des Bundesministeriums der Justiz, des Bundesministeriums für Ernährung, Landwirtschaft und Verbraucherschutz und des Bundeskartellamts zum Weißbuch „Schadensersatzklagen wegen Verletzung des EG-Wettbewerbsrechts“ der Europäischen Kommission, 5

[32] Viz např, Statement of the European Law Institute (ELI) on Collective Redress and Competition Damages Claims, 2014, 12.

[33] Doporučení Komise ze dne 11. června 2013 o společných zásadách pro prostředky kolektivní právní ochrany týkající se zdržení se jednání a náhrady škody v členských státech v souvislosti s porušením práv přiznaných právem Unie (2013/396/EU).

[34] Pro bližší vysvětlení viz např. Trstenjak V., Weingerl P., Collective Actions in the European Union – American or European Model?, Beijing Law Review, 5/2014, 155.

[35] Viz http://www.carteldamageclaims.com.

[36] Rozhodnutí OLG Düssledorf VI-W (Kart) 1/15 ze dne 18. 2. 2015.

evropské právo kongres nekalá soutěž právní prostor 2015

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Problémy s přihlašováním?
Nápověda


Vytvořit nový účet

Výhody registrace

Zásady ochrany osobních údajů

X