Ustanovení § 39 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém upravuje pravomoc soudů a rozhodné právo ve věcech prohlášení fyzické osoby za mrtvou či nezvěstnou. Podle odst. 1 náleží výlučná pravomoc prohlásit státního občana České republiky za mrtvého nebo za nezvěstného toliko českému soudu. Přitom české soudy mají výlučnou pravomoc k prohlášení za mrtvého nebo nezvěstného i u osoby, která má nejen české státní občanství, ale i občanství cizího státu. Rozhodné je přitom občanství České republiky (§ 28 odst. 1). Pojmem výlučná pravomoc se rozumí, že rozhodnutí cizího justičního orgánu ve věcech prohlášení za mrtvého nebo za nezvěstného českého státního občana by na území České republiky neměla žádné účinky, neboť jeho uznání by bránil § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.

Pravomoc českých soudů ve vztahu k cizincům je omezena v tom smyslu, že český soud může prohlásit za mrtvého nebo za nezvěstného i cizince, když toto prohlášení má právní následky pro státní občany České republiky a pro osoby s obvyklým pobytem v České republice a pro majetek, který je v České republice. Pravomoc českého soudu v těchto otázkách je tedy konstruována jako fakultativní, oproti pravomoci výlučné dle předchozího odstavce.

České soudy postupují v řízení o prohlášení za mrtvého či nezvěstného, ať už jde o českého občana nebo o cizince, podle českého hmotného práva. Použití jiného právního řádu je vyloučeno.

Pro úplnost je třeba uvést, že předpisy EU problematiku soudní příslušnosti a rozhodného práva ve věcech prohlášení za mrtvého nebo nezvěstného neupravují, když jsou vyňaty z rozsahu působnosti nařízení Brusel I, resp. nařízení Brusel Ia. Pokud jde o mezinárodní smlouvy, je soudní příslušnost ve věcech prohlášení za mrtvého či nezvěstného upravena řadou bilaterálních smluv o právní pomoci, které má Česká republika uzavřené zejména s bývalými socialistickými státy.