Obecnou kolizní normu, která určuje rozhodné právo pro formu právního jednání a smlouvy upravuje § 42 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Uvedená úprava navazuje na předchozí právní úpravu v zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění do 31. prosince 2013, ale je podrobnější, přičemž jejím cílem je, aby bylo možno zachovat platnost formy právního jednání. Zákon tak stanoví několik kolizních kritérií tak, aby se vyhověním požadavkům co do formy alespoň jednoho z nich dosáhlo zachování platnosti právního jednání, pokud jde o formu.

Otázka, co se myslí formou či formální platností právního jednání, není v o mezinárodním právu soukromém na žádném místě zodpovězena. V praxi si však pod formou právního jednání lze představit např. požadavek písemné podoby (např. smlouvy), požadavek podpisů na stejné listině, notářského zápisu apod. V českém právním řádu je otázka formy upravena v § 559 až § 564 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Právní úprava v uvedeném ustanovení je obecná, přičemž zákon ve svých speciálních ustanoveních zakotvuje zvláštní úpravu určení rozhodného práva pro platnost formy některých právních jednání, když takové úpravě bude muset obecné ustanovení § 42 ustoupit (srov. např. § 44 odst., § 77 odst. 2 a 3, § 117 odst. 1 apod.).

Podle odst. 2 ustanovení § 42 zák. č. 91/2012 Sb., stanoví-li právní řád, kterým se řídí nebo má řídit právní poměr právním jednáním založený, nebo právní řád státu, ve kterém je nemovitá věc, které se právní jednání týká, zachování určité formy jako nezbytnou podmínku platnosti, je nutné tento požadavek formy respektovat. Odst. 2 tak obsahuje výjimku z obecného pravidla dle odst. 1. V případech dle odst. 2 komentovaného ustanovení je proto třeba formu zachovat, jinak by bylo dotčené jednání neplatné.

Pro úplnost je vhodné uvést, že právo EU neobsahuje obecnou kolizní normu pro formu právního jednání. V oblasti smluvního práva má však největší význam nařízení Řím I, které upravuje širokou oblast soukromoprávních smluv, přičemž uvedené ustanovení se použije toliko na smlouvy, které jsou z působnosti nařízení Řím I vyňaty. Za zmínku stojí i čl. 21 nařízení Řím II, či nařízení Brusel I, či Brusel Ia. Otázku formální platnosti právních jednání pak řeší celá řada mezinárodních smluv, jimiž je Česká republiky vázána.