Rozhodné právo, podle kterého se posoudí otázka, zda právní jednání bylo učiněno, tj. zda je skutečné, či jen zdánlivé, a v případě, že učiněno bylo, zda je platné, či neplatné a jaké jsou následky jeho případné neplatnosti, je upraveno v § 41 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Jedná se o obecnou kolizní normu, která se použije tehdy, pokud speciální ustanovení zákona nestanoví něco jiného.

Zvláštní úpravu obsahuje zákon pro tzv. formální platnost (srov. § 42) a řada speciálních ustanovení (např. § 29 až 32, § 54, § 67, § 77 apod.). Uvedené ustanovení se tak vztahuje zejména k těm aspektům platnosti, které bývají označovány jako věcná nebo materiální platnost; tento pojem někdy zahrnuje i aspekt existence právního jednání.

Podle základního pravidla se otázky existence, platnosti a následků neplatnosti právního jednání řídí týmž právním řádem jako právní poměr jím založený. Takové otázky je tedy třeba posoudit podle toho právního řádu, kterým se řídilo samotné jednání, kdyby bylo platné. Uvedené ustanovení vychází ze zásady jednotného statutu pro právní jednání, jím založený právní poměr i jeho zánik a následky neplatnosti. Výjimka je stanovena pro situace, kdy je zákonem stanoveno nebo z povahy věci vyplývá něco jiného. Současný stav navazuje na právní úpravu zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění do 31. prosince 2013.

Právní úpravu neplatnosti jednání obsahuje v našem právním řádu § 574 až 585 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; pokud jde o zdánlivost, ta je upravena v uvedeném v zákoně v § 551 až 554. Co se týče následků případné neplatnosti právního jednání, jedná se o pestrou škálu otázek jako odpovědnost za škodu původce neplatnosti, povinnost vrátit poskytnuté plnění, určení toho, kdo může vznést námitku neplatnosti apod. (např. § 579 až 586 občanského zákoníku).

Pro úplnost je třeba uvést, že právo EU neobsahuje obecnou kolizní normu pro předmětnou problematiku. Jednotlivé předpisy upravují tuto problematiku jen pro ta právní jednání, jež spadají do jejich rozsahu působnosti (srov. nařízení Řím I, nařízení Brusel Ia, nařízení Řím II, nařízení Řím III., nařízení o dědictví). V oblasti mezinárodního práva upravuje tuto problematiku celá řada mnohostranných smluv, např. Vídeňská úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (1980).