Vznik a zánik věcných práv k hmotným věcem movitým se řídí právním řádem místa, kde byla věc v době, kdy nastala skutečnost, která zakládá vznik nebo zánik tohoto práva. Právní úprava § 70 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém vychází z premisy, že hraniční určovatel v podobě místa polohy věci může u movitých hmotných věcí selhávat z důvodu změny statutu, tzv. mobilního konfliktu. Movité věci jsou ze své podstaty přemisťovány a jsou předmětem obchodu. Z uvedeného důvodu je stabilizována skutečnost rozhodná pro určení práva k určitému časovému momentu, což zabraňuje změně věcného statutu. Ona stabilizace je pak „nastavena“ v obecné rovině k době, kdy nastala skutečnost, která zakládá vznik nebo zánik věcného práva. Tím nevznikají pochybnosti o tom, jaké místo je pro vznik a zánik práv určující.

Z rozsahu uvedené kolizní normy jsou vyjmuty otázku vzniku a zániku věcných práv k hmotným věcem movitým, nikoliv jejich účinky a obsah, pro které se užije obecný hraniční určovatel (lex rei sitae).

Jestliže právní jednání, které má být základem pro vznik a zánik věcných práv k hmotným věcem movitým, bylo učiněno po započetí přepravy takové věci po dobu trvání přepravy, řídí se tento vznik a zánik právním řádem místa, odkud byla věc odeslána. U hmotných věcí movitých, které se přepravují (res in transitu), v zájmu zabránění změny věcného statutu je tak stabilizována skutečnost rozhodná pro určení práva k okamžiku odeslání takové věci. Základní podmínkou pro aplikaci tohoto principu je skutečnost, že se jedná o hmotné movité věci, které jsou předmětem přepravy z oblasti jednoho právního řádu do jiného a že tato přeprava započala a ještě neskončila. K právnímu jednání, které vede ke vzniku nebo zániku věcného práva k hmotným věcem movitým pak musí dojít během přepravy.

Pokud jde o mezinárodně-právní úpravu dotčené problematiky, za zmínku stojí Úmluva OSN o námořní přepravě zboží. Uvedená problematika je upravena celou řadu dvoustranných smluv o právní pomoci uzavřenými s bývalými socialistickými státy. Na úrovni Evropské unie není daná problematika přímo upravena. Nařízení Řím I upravuje toliko obligační otázky smluv, jejich předmětem mohou být i věcná práva, nikoliv věcně-právní aspekty.