Dobrý den, Ludmilo,
Z Vašeho dotazu není patrné, zda se ptáte na dostupnost zdravotních, či sociálních služeb. Opověď tedy bude členěna na 2 okruhy, nejprve k dostupnosti zdravotních služeb a následně k dostupnosti sociálních služeb.
Dostupnost zdravotních služeb
Právní úprava je zakotvena hned v několika předpisech.
Podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, jsou zdravotní pojišťovny povinny zajistit poskytování hrazených služeb svým pojištěncům, včetně jejich místní a časové dostupnosti. Tuto povinnost plní prostřednictvím sítě svých smluvních partnerů – poskytovatelů zdravotních služeb.
Místní dostupností zdravotních služeb (dojezdová doba) se rozumí přiměřená vzdálenost místa poskytování hrazených služeb vzhledem k místu trvalého pobytu nebo k místu bydliště pojištěnce.
Časovou dostupností se pak rozumí zajištění poskytnutí neodkladných a akutních hrazených služeb ve lhůtě odpovídající jejich naléhavosti.
Jak místní, tak časová dostupnost je podrobněji upravena ve vládním nařízení č. 307/2012 Sb., o místní a časové dostupnosti zdravotních služeb. V příloze č. 1 tohoto nařízení jsou pak stanoveny maximální dojezdové doby pro jednotlivé zdravotnické obory (např. k zubnímu lékaři by dojezdová doba měla činit maximálně 35 minut, zatímco na kardiochirurgii maximálně 180 minut). V příloze č. 2 jsou pak stanoveny lhůty vyjadřující časovou dostupnost plánovaných hrazených služeb, např. náhrada kyčelního kloubu musí být provedena nejpozději do 52 týdnů ode dne, kdy ošetřující zdravotnický pracovník plánovanou hrazenou službu indikoval a potřebu této služby a lhůtu časové dostupnosti k jejímu poskytnutí zapsal do zdravotnické dokumentace pojištěnce.
Zde je vhodné podotknout, že vládní nařízení neupravuje dostupnost zdravotnické záchranné služby – ta je upravena v zákoně č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě. Podle tohoto zákona je dostupnost zdravotnické záchranné služby dána plánem pokrytí území kraje výjezdovými základnami zdravotnické záchranné služby. Dle tohoto zákona tak mají být jednotlivé výjezdové základny rozmístěny tak, aby každé místo události bylo dosažitelné nejzpozději do 20 minut.
Dostupnost sociálních služeb
Tuto oblast upravuje zejména zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Podle tohoto zákona jsou kraje povinny určit síť sociálních služeb (= souhrn všech sociálních služeb) na území své působnosti, a to v souladu se střednědobým plánem rozvoje sociálních služeb (schvaluje se vždy na dobu 3 let, jeho smyslem je zjistit potřeby osob žijících na území kraje a hledat způsoby jejich uspokojování s využitím dostupných zdrojů).
Povinnost zajistit (a to zajistit, nikoli provádět) sociální služby tak leží na krajích. To potvrdil i ústavní soud ve svém nálezu I. ÚS 2637/17 ze dne 23. 1. 2018. Z tohoto ústavního nálezu plyne, „že z § 95 písm. g) ve spojení s § 38 zákona o sociálních službách vyplývá povinnost kraje v samostatné působnosti zajišťovat, aby oprávněným osobám na jeho území, které se nachází v nepříznivé sociální situaci, byly dostupné vhodné služby sociální péče…Úkolem kraje je zabezpečit, aby oprávněným osobám odpovídající služby mohly být poskytovány, tedy aby jim byly k dispozici – aby vůbec existovala jejich dostatečná nabídka s odpovídající kapacitou…Tato povinnost má dlouhodobý charakter, což mimo jiné znamená, že samozřejmě může dojít k situacím, kdy krátkodobě nejsou zajištěny nezbytné sociální služby, ať pro nedostačující kapacity poskytovatelů sociálních služeb, či pro absenci nabízených vhodných sociálních služeb vůbec, přičemž takové situace ještě samy o sobě v krátkodobém horizontu nejsou rozporné s povinností kraje dle § 95 písm. g) a právem osob dle § 38 zákona o sociálních službách.
Je však potřeba zdůraznit, že podle tohoto nálezu dotčeným osobám nesvědčí právo na přístup k sociální péči v konkrétní podobě a podle jejich ideálních představ (například u konkrétního poskytovatele sociálních služeb); tyto osoby však mají právo na to, aby potřebné sociální služby v jejich okolí vůbec existovaly a byly jim přístupné.
