Cizí rozhodnutí v České republice může výt účinné jen tehdy, nabylo-li podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moci a bylo-li uznáno tuzemskými orgány veřejné moci. Účinností, resp. uznáním cizího rozhodnutí se přitom dle ust. § 14 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém rozumí stejné právní účinky, jako by šlo o rozhodnutí českého orgánu. Důsledkem uznání cizího rozhodnutí je tedy takový stav, jaký by nastal, kdyby o téže věci bylo stejně rozhodnuto českým orgánem.

Pojmem „cizí rozhodnutí“, se rozumí rozhodnutí soudů cizího státu a rozhodnutí úřadů cizího státu o právech a povinnostech, o kterých by podle jejich soukromoprávní povahy rozhodovaly v České republice soudy, stejně jako cizí soudní smíry a cizí notářské a jiné veřejné listiny v těchto věcech. Oproti předchozí právní úpravě v zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění do 31. prosince 2013, se cizím rozhodnutím rozumí i rozhodnutí úřadu cizího státu.

Uznání cizího rozhodnutí je tedy základní podmínkou pro možnost nařízení výkonu rozhodnutí, stejně jako pro jiné způsoby uplatňování tohoto rozhodnutí (např. zápis do matriky, katastru nemovitostí apod.).

Ve vztahu k rozhodnutím vydaným v řadě států světa je třeba počítat s úpravou v řadě mezinárodních smluv, především ve dvoustranných smlouvách o právní pomoci. Česká republika je vázána velkým množstvím dvoustranných i mnohostranných smluv, které problematiku uznání a výkonu rozhodnutí v civilních věcech ve vztahu ke smluvním státům upravují, přičemž předmětná problematika je pravidelnou součástí dvoustranných smluv o právní pomoci. Uznávání rozhodnutí vydaných v jiných členských státech EU pak v naprosté většině oblastí upravují unijní předpisy, kdy lze připomenout nařízení Brusel I, resp. jeho nástupce nařízení Brusel Ia, nařízení Brusel IIa, nařízení o úpadkovém řízení, či nařízení o výživném a nařízení o dědictví. Právo EU naopak ponechává stranou své působnosti uznávání rozhodnutí vydaných ve třetích zemích.