Článek se zamýšlí nad oprávněností zásahu do soukromí odsouzeného využitím institutu sledování osob a věcí dle § 158d trestního řádu ve vykonávacím stadiu trestního řízení, ke kterému dochází v praxi. Poukazuje přitom na možnosti interpretace stávající právní úpravy a její aplikaci v situaci, kdy sledováním nemají být zjišťovány skutečnosti ohledně (s)páchané trestné činnosti, ale cílem je zjistit poznatky o osobě jako podklad pro rozhodnutí ve vykonávacím stadiu řízení.