Na úvod bych rád uvedl, že ačkoliv mnoha zaměstnavatelům se může zdát proces směřující k uzavření pracovního poměru jako zcela běžná činnost bez možných nástrah, číhají na ně ovšem při jeho uzavírání různá úskalí, kterým bych se na ploše vymezené tomuto článku rád krátce věnoval.

Zdánlivě provokativní nadpis mého příspěvku jsem zvolil záměrně. Jeho cílem však není nikoho urazit, nýbrž přiblížit odborné veřejnosti vybranou problematiku zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích v účinném znění („silniční zákon“ či „ZPK“) se zaměřením na povinnosti vztahující se k užívání a zajišťování schůdnosti pozemních komunikací.

Současná společnost přesouvá celý život na internet, a to včetně obstarávání svých potřeb. Změna se tak dotkla i lékáren, u kterých je situace odlišná nejen z pohledu práva a povinností spojených s prodejem léčivých přípravků přes internet, ale také z pohledu sociálního. Lékárna, alespoň v předchozích letech, představovala místo, kam si lidé chodili nechat pomoci a poradit. Z lékáren se však (v některých případech) stávají pouze výdejny objednaného zboží.

Na základě dohody náměstků Ministerstva průmyslu a obchodu a Ministerstva pro místní rozvoj byla Česká agentura pro standardizaci (dále též jen „ČAS“) pověřena ustanovením a vedením nové meziresortní pracovní skupiny, jejímž cílem je navrhnout definici a legislativní zakotvení povinnosti využívat metodu BIM pro veřejné zadavatele pro nadlimitní zakázky financované z veřejných rozpočtů.

V advokátní praxi se pravidelně setkávám s dotazy klientů, jaké jednání zaměstnance lze považovat za porušení povinností zvlášť hrubým způsobem, u něhož může zaměstnavatel udělit zaměstnanci okamžité zrušení pracovního poměru. Jeden z typických případů, který bývá jako příklad uváděn, je neomluvená absence ze strany zaměstnance s dovětkem, že vždy je nutno zkoumat konkrétní okolnosti případu.

Právní otázky, které obvykle vznikají v průběhu nemovitostních transakcí, a odpovědi na ně z pohledu „tvrdého” brexitu (tedy brexitu bez dohody mezi EU a Velkou Británií).

Institut náhradního mateřství (taktéž surogátní mateřství), tedy situace, kdy žena porodí dítě pro jiného, není českým právem nikterak upravený, přestože reálně existuje a je využíván. Podle zásady co není zakázáno, je dovoleno, bychom mohli dospět k závěru, že náhradní mateřství je u nás legální. Lze ovšem opravdu toto pravidlo aplikovat i na tak komplikovanou a kontroverzní problematiku jako je náhradní mateřství?