Glosa Libora Vávry
V našem soudním systému shora uvedení kolegové, právníci, hrají velmi důležitou roli. Myslím, že navenek, a to i pro některé odborníky mimo justici, jednotlivé pozice poněkud splývají, případně jsou rovnou zaměňovány navzájem.
Štěstí si každý rok navzájem přejeme a doufáme, že nás také potká, respektive, že nám vydrží. Pochopitelně, že ne každému se to podaří, někomu štěstí vydrží jen pár dní po Novém roce.
O čem jiném psát na sklonku roku 2020, než o vládních opatřeních, která nás v důsledku virového ohrožení omezují po drtivou většinu uplynulého roku?
Už je to pěkná řádka let, kdy jsem četl o jakémsi americkém výzkumu, který soudce zařadil mezi povolání, u kterých nejvíce hrozí nemoc z vyhoření, případně nadužívání léků či alkoholu, to vše coby důsledek psychicky mimořádně vyčerpávajícího povolání.
Nevím, jak vás, ale mě už přehršel informací kolem koronaviru začíná unavovat, respektive mě paradoxně vede ve chvílích volna k pátrání, o jaké nemoci, ovlivňující zdraví a životy občanů, se psalo a vysílalo stejně intenzivně v poměru k její nebezpečnosti.
Technicky vzdělaní spoluobčané o nás právnících tvrdí, že jsme si své vzdělání zvolili pouze ze strachu před vysokoškolskou matematikou. Mě ale třeba právě matematika i na gymnáziu bavila (děkuji, Františku Kopecký!), čemu jsem však nikdy na chuť nepřišel, byla biologie. Ať už jsme probírali botaniku, zoologii, či nakukovali do dalších odvětví této široké vědní disciplíny, upřímně překvapen jsem sledoval spolužáky, kteří náhle ožívali a sami výuku doplňovali spoustou vlastních postřehů a znalostí.
V posledních letech řada Evropských států začala omezovat zahalování tváří na veřejnosti, v drtivé většině případů se týkal tento krok některých žen muslimského vyznání, jejichž striktní a ortodoxní výklad náboženských pravidel se zřejmě dostal do rozporu s většinovým míněním společnosti.
Tento populární název rubriky používá celá řada novin, časopisů i elektronických médií tam, kde příslušný redaktor má pocit, že si přečetl něco zajímavého, co by měli znát i jeho čtenáři a posluchači, ale má obavu, že původní text zůstane nepovšimnutý.
Česká justice je tradičně a opakovaně terčem výčitek pro svou tvrzenou pomalost. Jde o téma tak společensky závažné, že jej prezident republiky zahrnul i do svého Vánočního poselství 2019[1].
Ústavně-právní výbor Senátu ve spolupráci s Nejvyšším soudem (nebo to bylo obráceně?) uspořádal 26. listopadu 2019 v jednacím sále Senátu konferenci „Efektivita a kvalita českého soudnictví: hodnocení a perspektivy“.
Dlouholetý a podle mých informací a osobní zkušenosti úspěšný předseda okresních soudů v Severočeském kraji JUDr. Miroslav Kureš uspěl ve výběrovém řízení na předsedu Okresního soudu Děčíně. Získal od komise maximální počet 50 bodů, z čehož je zřejmé, že svou pověstí, erudicí a výkonem v samotném výběrovém řízení přesvědčil i přítomného zástupce ministryně spravedlnosti. Přes tento úspěch byla předsedkyní soudu jmenována druhá v pořadí.
Na změnách v zákonné úpravě státního zastupitelství se pracuje nejen na ministerstvu spravedlnosti, ale i mezi poslanci v parlamentu, takže je skoro jisté, že nás v příštích měsících čeká projednání některé z předloh.
Radost z toho věru nemám. Před zhruba týdnem jsem tu komentoval výměnu na místě ministra spravedlnosti a povzdechl si, že pro justici je nejhorší právě časté střídání na čele resortu, protože reformy důležité pro občany této země se tím stále oddalují. A už je to tady zase.
Tak se nám zase jednou objevilo téma, které se vrací s poměrně vysokou četností. Střídání na postu ministra spravedlnosti. K výměně na tomto křesle došlo od roku 1989, pokud dobře počítám, už dvaadvacetkrát, takže vlastně se nic zvláštního neděje.