Nehodlám posuzovat nezbytnost kroků exekutivy, protože k tomu nejsem odborně disponován. Nechci hodnotit ani jejich právní kvalitu a ústavnost, neboť tak z moci úřední několikrát činili moji kolegové ze správního úseku Městského soudu v Praze, své si řekl už i Ústavní soud.
Chci se v čase předvánočním vrátit k tomu, o čem jsem zde již psal[1]. Jak naši společnost poznamenává mnohaměsíční povinnost nosit roušky. A jak je tento neblahý vývoj dále prohlubován distanční školní docházkou, telekonferencemi, videokonferenčním vedením porad a soudních řízení, home officem namísto spolupráce pracovního kolektivu na jednom místě. Nemožností setkávat se při sportu, ať už na hřišti či v hledišti, v divadle, na koncertě, v restauraci, na tancovačce, na plese.
Vím, že je cílem epidemiologů, abychom maximálně omezili kontakty s ostatními spoluobčany, a když už se s někým vůbec uvidíme, tak jedině v rouškách. A doufám, že opravdu toto omezení zásadně přispěje k razantnímu snížení možných obětí. Protože z mého hlediska je oběť za život v tak malinké sociální bublině obrovská.
Už před koronavirem se zdálo, že je společnost, pravda nejen u nás, stále více rozdělena, že si lidé čím dál méně naslouchají, zejména pokud zjistí, že ten druhý má jiný názor. Jako bychom nebyli schopni vůbec připustit, že někdo volil jiného kandidáta na prezidenta, dokonce i jinou stranu do parlamentu. Že jinak vnímá hrozbu globální změny klimatu, masovou migraci, Evropskou integraci, možnou spolupráci s Ruskem a Čínou, potraty, inkluzi ve vzdělávání,… mohl bych pokračovat dlouho. Jako by ten druhý nebyl oponent v debatě, ale úhlavní nepřítel. Přitom v naší společnosti lze očekávat, že spoluobčan na druhé straně barikády má také po staletí předky žijící ve Střední Evropě. Čili, stejnou mentalitu, vychování, kulturní tradice. Jen některé věci vidí na tom světě trochu jinak.
Troufám si tvrdit, že tyto propasti se v sociální izolaci dále prohlubují, protože nemáme šanci je překonávat.
Nedávno se mi v obchodě s potravinami přihodilo, jako už mnohokrát předtím, že jsem omylem zboží vložil do cizího nákupního vozíku. Po chvíli dalšího studia nabízeného sortimentu se vracím ke „svému“ košíku, kde hudruje muž (mladší, starší, nevím, měl roušku), kdo mu to tam naházel. Začal jsem se obřadně omlouvat a vyndávat zboží, které se zdálo býti mé, když jej slyším: „Škoda, že nevidíte, jak se chechtám, protože před chvílí se mi to stalo také!“ Musel mě, cizímu člověku, popsat své pocity, abychom pochopili, co se děje. Jinak bych jej přece mohl považovat za vzteklého prudila a mít po zbytek dne špatnou náladu.
Nevidíme se, nemluvíme spolu, komunikujeme čím dál více na sociálních sítích, mailem, textovými zprávami z mobilu. A jsme si tak nejistí ve vzájemném porozumění psaného, že musíme používat smajlíky, emotikony, zkrátka různé doplňující obrázky, abychom měli jistotu, že čtenář na druhé straně pochopil naši náladu při psaní. Myslíte, že podobnou nejistotou trpěl Václav Havel, když psal dopisy Olze, či George Sandová, když psala Alfredu de Mussetovi?
Přeji nám všem, aby, až to epidemiologická situace dovolí, jsme spolu mluvili napříč sociálními bublinami víc, než tomu bylo před koronavirem. Abychom spolu nejen mluvili, ale i si naslouchali, abychom si chtěli porozumět. I když třeba spolu nesouhlasíme. Protože tu žijeme spolu.
Šťastné a veselé!
Diskuze k článku ()