Roušky

Ohledně těchto zákonů rozhodovaly nejvyšší soudní autority v jednotlivých státech i v Evropě, zkoumaly je akademické kapacity napříč kontinentem, komentovali novináři ze všech úhlů pohledu. Určitě tento příběh bude dále pokračovat s novými argumenty, v dalších zemích, s jinými účastníky řízení i nadále.

Jeden argument v řadě zemí Evropy do těchto sporů přibyl již před několika týdny. Roušky. Najednou většina obyvatel, u nás všichni, nosí na veřejnosti zahalenou tvář včetně nosu a obličeje. Chodíme zahaleni tak, že jen stěží poznáváme své blízké, nezdravíme kolegy, představujeme se lidem, s nimiž si desítky let tykáme, obvykle ani nejsme schopni odhadnout třeba věk kolemjdoucích. Inu, máme roušky.

Jde o mimořádnou situaci a drtivá většina z nás se jistě těší, až tato nutnost pomine. Nicméně jsem si jist, že pro nošení roušek dnes horuje řada z našich spoluobčanů, kteří před pár měsíci na diskusních fórech spílali zahaleným muslimkám do balíků, poštovních schránek a podobně.

Nechci moralizovat, nechci se posmívat, nechci hájit zahalené tváře a ani ty nezahalené. Chci se s vámi podělit o svou zkušenost z jednací síně.

V odvolacím senátu, ve kterém působím, jsem nejmladší, čili všichni patříme v době koronavirové do věkově ohrožené skupiny. Dva z nás navíc trpíme evidentní nadváhou a zvýšeným tlakem. Přesto po celou dobu karantény každý týden soudíme, vazebních odvolání je tolik, že prostě nepočkají. Soudíme ovšem v jednací síni, kde obvykle probíhají nejzávažnější prvostupňové kauzy a která je teď volná. Vzdálenost senátu od obviněného, státního zástupce a obhájce je dostatečná, zhruba pět až šest metrů.

Vzdálenost doporučená hygieniky je více než dodržena, roušky máme všichni, připravený dezinfekční roztok může být aplikovaný při vstupu do jednací síně každým z účastníků. Zdá se, že není problém.

Je.

Těžko se v roušce dýchá a tím pádem jsou potíže s mluvou při delším přednesu, navíc je špatně rozumět ostatním. Na straně druhé, dovolte ten drobný cynismus, někteří kolegové, ale i státní zástupci a obhájci, známí svými nekonečnými barvitými monology, najednou v sobě objevili schopnost zkratky, stručného vyjádření podstatného.

Takže tuto potíž hodnotím v jejím výsledku jako neutrální, omezuje nás, ale zároveň nás vede k hledání jiných cest k co nejlepšímu výsledku.

Chvilkami také nevím, kdo k soudu mluví, protože není vidět, kdo otevírá ústa. Je to státní zástupce, či zmocněnec poškozeného? Je to obžalovaný, nebo jeho obhájce? Vím, že kdo mluví k soudu, musí stát, ale při spontánní reakci se to ne vždy povede. Po chvíli však z kontextu řečníka identifikuji, často se ještě dříve „prozradí“ svými gesty.

S čím se však jako soudce smířit nedovedu je fakt, že nevidím emoce ve tvářích účastníků. Nonverbální komunikace není jen řečí těla, ale také, mnohdy zejména, řečí mimky. Směje se ten člověk, nebo ušklíbá? Reaguje vůbec? Mění se jeho emoce podle toho, kdo a co zrovna říká? Prožívá sledování fotodokumentace a videozáznamů z místa činu? Nevím, nevidím.

Vždyť to je ale pro mě jako soudce strašně důležité vidět! Význam neverbálního vyjádření oproti slovnímu v komunikaci mezi lidmi se ve výzkumech pohybuje od 25 do 90%[1]! A toto jako soudci v současnosti ztrácíme.

Chci proto soudit co nejdříve bez roušek. Chci vidět tváře účastníků řízení. Chci mít šanci přemýšlet o jejich emocích. Chci vědět víc, než lze napsat na papír.

---

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Neverb%C3%A1ln%C3%AD_komunikace