O čem jiném psát na sklonku roku 2020, než o vládních opatřeních, která nás v důsledku virového ohrožení omezují po drtivou většinu uplynulého roku?

Po celá desetiletí se trestní judikatura (s úlevou zjišťuji od svých „civilistických“ kolegů, že u nich také) v řadě otázek posouvá k čím dál častějšímu používání znaleckých posudků. A to v nejrůznějších oborech a ve velmi pestré škále kladených otázek.

Už je to pěkná řádka let, kdy jsem četl o jakémsi americkém výzkumu, který soudce zařadil mezi povolání, u kterých nejvíce hrozí nemoc z vyhoření, případně nadužívání léků či alkoholu, to vše coby důsledek psychicky mimořádně vyčerpávajícího povolání.

V uplynulých dnech zaujalo novináře rozhodnutí odvolacího senátu Krajského soudu v Plzni, jemuž předsedal JUDr. Eduard Wipplinger. Tento senát projednával odvolání proti rozsudku, jímž byl jakýsi zlodějíček odsouzen za krádeže, dle médií dílem spáchané i vloupáním do objektů. Soud prvého stupně jej poslal na dva roky do vězení.

V poslední době otřásly důvěrou v trestní justici dva kontroverzní případy, kdy soudci úpravami přepisu nahraných záznamů z hlavního líčení dle některé ze stran posunuli význam řečeného. Nechci zde rozebírat ani jeden z příběhů, tím spíše, že v jednom jsem byl kárným žalobcem a o tom druhém naopak nevím o mnoho víc, než se objevilo v médiích, čili nic.