Postřehy Petra Vojtka

Možná uvítáte, že v nastupujícím čase adventním neotevřu žádné další ožehavé téma a pokusím se tentokrát navodit spíše náladu sváteční až slavnostní.

Nedá se považovat za aprílový žertík, má-li nový zákon nabýt účinnosti 1. dubna, a to ani když už má trochu zpoždění.

Bohužel opět musím nadepsat svůj příspěvek otázkou, protože přerod postavení soudních znalců (trochu v jejich stínu zůstávají tlumočníci) a znalecké činnosti vůbec do poměrů nastavených novými předpisy je hodně bolestivý a vyvolává spíše řadu otázek, jejichž řešení není a nebude jednoduché.

Časové souvislosti tomu chtěly, že Programové prohlášení vlády České republiky ze dne 6. 1. 2022 může být chápáno i jako novoroční předsevzetí.

Dovolím si dnes odrazit se k obecnější úvaze od zcela konkrétního soudního sporu. Měl jsem tu čest (a zároveň služební povinnost plynoucí z rozvrhu práce) předsedat senátu dovolacího soudu ve sporu vedeném na základě žaloby poslance Poslanecké sněmovny proti jinému poslanci vykonávajícímu současně funkci předsedy vlády, který jej při vystoupení ve sněmovně urazil.

Vrátím se tak trochu ke své předešlé úvaze z 18. 5. 2020, v níž jsem slovenským kolegům gratuloval ke jmenování JUDr. Jána Šikuty, Ph. D., předsedou Nejvyššího soudu Slovenské republiky. Vyjádřil jsem tehdy naději, že i nástupce Prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph. D., na předsednický post českého Nejvyššího soudu bude brzy a zodpovědně hlavou státu vybrán. Již dne 20. 5. 2020 byl do této funkce jmenován JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

Dovolím si dnešní úvahu zahájit trochu zpravodajsky. JUDr. Ján Šikuta, Ph. D., byl dne 11. 5. 2020 zvolen kandidátem na předsedu Nejvyššího soudu Slovenské republiky. Jeho jmenování navrhuje slovenské paní prezidentce Soudní rada poté, co dvanáct ze sedmnácti přítomných členů bylo pro, žádný nehlasoval pro druhého kandidáta JUDr. Ivana Rumanu. Pozoruhodný je způsob výběru slovenské hlavy justice, a to i ve srovnání s našimi poměry.

Minule jsem slíbil vrátit se ještě k rozhovoru bývalé ústavní soudkyně Elišky Wagnerové k rotaci soudců v senátech, v němž uvedla mimo jiné: „… se zkrátka v tak malých senátech občas sejdou výrazně blízcí soudci. Názorově. Lidsky. To je ale pro soudní rozhodování velký problém. Protože, marná sláva, máte-li k někomu blízký lidský vztah, tak ať chcete nebo ne, modifikuje vás to i při tom, když s ním spolurozhodujete. Nechcete ho totiž zranit tím, že byste proti němu hlasoval.“ [1]

Naposledy jsem se v této rubrice obdivoval technickému pokroku, který nás obohacuje přístroji či roboty nadanými vlastní inteligencí, a trochu kriticky nahlížel na možnost uplatnění takovýchto vymožeností v justici. Jsem naštěstí dost málo škodolibý, abych si dokázal pokrytecky zamnout ruce nad potížemi, které provázejí zprovoznění generátoru rozdělování soudních věcí do praxe[1]. Nečiním tak, neboť kromě technické stránky věci má záležitost i další rovinu.

Málokdo si může nepovšimnout obrovského rozmachu techniky, který jakoby stále stupňoval své tempo. Dostáváme se ale na práh epochy, v níž již technika může přestat být jen ovládaným nástrojem a naopak má šanci stát se autonomní silou v různých společenských procesech. Může takového postavení dosáhnout i v poměrech justice?

Ne, nadpis neparafrázuje název známého filmu Nuda v Brně. A už vůbec nejde o povzdech nad temnotou obestírající stav právnictva v justiční metropoli naší země. Naopak! Pod tímto označením se skrývá povedená akce, která svědčí o zájmu veřejnosti o právní problematiku, a dalo by se tak říci, že vlastně i o rozkvětu práva.

V létě jsem přečetl útlou knížečku České soudničky aneb Copak je to platný (Výbor ze soudniček českých autorů od nakladatelství LIKA KLUB, doprovozený epilogem Jaroslavy Janáčkové). Dozvěděl jsem se, že soudnička je mladší sestrou fejetonu, vypěstovaly ji noviny a zřejmě se usadila pevně jen v Čechách.

Zřejmě to byla jen jakási novinářská zkratka, ale zaujalo mě, že předseda Nejvyššího správního soudu JUDr. Josef Baxa při setkání s prezidentem republiky na téma výběru soudců, zejména ohledně věkového limitu počátku kariéry, údajně zauvažoval, zda by „nebylo načase přejít do jiného modelu, kdy se budou vybírat do soudních funkcí lidé, kteří mají za sebou profesionální či mravní stopu danou svou třeba dvacetiletou praxí“[1]. To je odvážná myšlenka, kterou jsem dosud v debatách o výběru soudců nezaznamenal.

JUDr. Petr Vojtek (* 1967), předseda senátu Nejvyššího soudu. V roce 1989 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, téhož roku nastoupil jako justiční čekatel k Okresnímu soudu v Táboře. Od roku 1991 byl soudcem tohoto soudu na úseku trestním a později občanskoprávním, v letech 1995 – 1997 působil u Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře.

V roce stého výročí vzniku společného československého státu se koná řada akcí věnovaných připomínce důležitého milníku v dějinách našich spřátelených národů. Nepřekvapí proto, že i soudní lékaři se setkávají ve formátu Česko – Slovensko.