Na Slovensku jako vrcholný orgán soudní moci existuje Soudní rada, která je tvořena osmnácti členy, z nichž je devět soudců, zbývajících devět právníků jmenují po třech parlament, vláda a prezident. Od října 2019, kdy skončila ve funkci předsedkyně Nejvyššího soudu Daniela Švecová, hledal tento orgán s velkými obtížemi nástupce. To vše probíhalo v době zjitřené obrovským skandálem okolo zapojení několika soudců do aktivit nechvalně proslulého podnikatele Kočnera a do činnosti Soudní rady zasáhla i koronavirová krize, která jednomu členovi neumožnila přicestovat ze zahraničí. Přesto se po značných peripetiích a několika neúspěšných kolech výsledek dostavil a těžce zkoušenému slovenskému soudnictví se může začít blýskat na lepší časy. Ján Šikuta je zkušeným soudcem s mezinárodní zkušeností, vždyť působil v letech 2004 až 2015 jako soudce Evropského soudu pro lidská práva. Je jazykově vybavený, má rozhled i nadhled, řadu cenných zkušeností a skýtá šanci, že svou morální integritou a zachovalostí vyvede slovenský soudcovský sbor z krize na cestu skutečné nezávislosti a odborné kvality. Moje osobní zkušenost říká, že za neokázalým vystupováním tohoto muže se skrývá neústupnost ze zásad, poctivost, houževnatost a zaujetí pro věc. Přeji mu, ať jeho hvězda plně zazáří a ať zvládne všechny složitosti vpravdě obrodného procesu, který slovenské kolegy čeká!
Kdo jen trochu průběh hledání slovenského předsedy sledoval, nemohl si nepovšimnout zásadní odlišnosti od systému našeho. Bylo by na dlouhou debatu, zda existence zvláštního orgánu soudní moci je tím pravým receptem na řešení justičních personálních otázek, jisté je nicméně to, že u nás se kromě setrvalé snahy Soudcovské unie o nalezení nějakého modelu tohoto typu vlastně nevede ani debata, neboť ať je ministerstvo spravedlnosti svěřeno reprezentantu kterékoliv politické strany, veškeré snahy o změnu modelu s neúprosnou pravidelností končí u příslovečného ledu.
Jaká procedura výběru a jmenování předsedy Nejvyššího soudu vlastně zůstává u nás setrvale zachována? Dalo by se říci, že prakticky žádná, resp. do krajnosti jednoduchá. Předsedu Nejvyššího soudu jmenuje prezident republiky, a to bez jakékoliv předepsané ingerence kohokoliv jiného, tedy jde o zcela výlučnou personální pravomoc hlavy státu. Na rozdíl od výrazné snahy slovenské Soudní rady o transparentnost (její postup byl podrobně komentován, kandidáti představeni veřejnosti, zasedání rady byla dokonce veřejně přenášena) český nejvyšší soudní předseda se tradičně znenadání a bez varování vynoří jak bájný golem z hradní alchymistické laboratoře. Ve všech předchozích případech se tak stalo prakticky zcela okamžitě po skončení funkce předchůdce, zatímco nyní začíná doba bezvládí poněkud narůstat. Od 20. 2. 2020 sice předsednický post obsazen není, pod vedením místopředsedy však zatím loď nejvyšší instance obecného soudnictví proplula covidovými vodami bez ztráty stěžně, takže se vlastně o bezvládí ani nedá hovořit. Veřejnost se po rychlém označení dvou horkých kandidátů soudců Roberta Fremra a Romana Fialy nadále již jen z pouhých mediálních náznaků dozvídá, že ve hře mohou být i jiní, aniž by bylo zřejmé, co a jak se v těchto souvislostech zvažuje. Jistě, je to výsostné právo prezidenta, jemuž Ústava nikterak nediktuje, jak má postupovat, nicméně minimálně ten rozdíl v informovanosti publika o průběhu hledání nejlepšího adepta na vrcholný justiční post mezi námi a Slovenskem je zarážející.
Jestliže klopotný způsob výběru kandidáta člensky nesourodou a dosti početnou Soudní radou vyústil na Slovensku ve velmi slibný výsledek, nezbývá než doufat, že koncentrované sólové úsilí našeho nejvyššího ústavního činitele bude korunováno obdobným úspěchem, aby Ján Šikuta brzy nalezl v Brně rovnocenného partnera obdobných kvalit.
Diskuze k článku ()