Umělá inteligence okolo nás Zdroj: Redakce

Umělá inteligence okolo nás

Málokdo si může nepovšimnout obrovského rozmachu techniky, který jakoby stále stupňoval své tempo. Dostáváme se ale na práh epochy, v níž již technika může přestat být jen ovládaným nástrojem a naopak má šanci stát se autonomní silou v různých společenských procesech. Může takového postavení dosáhnout i v poměrech justice?

JUDr. Petr Vojtek

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu Nejvyššího soudu

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu Nejvyššího soudu

Možná nejčastěji se setkáváme s přebíráním lidských funkcí a činností technikou v dopravě. Při řízení auta nám pomáhají vymoženosti jako navigace, palubní počítač, různé asistenční systémy či automaty. Ale i takový parkovací asistent už vlastně vyřazuje řidiče z činnosti jemu vlastní a nahrazuje jej svou dovedností, byť jen při relativně okrajovém (leckdy ne zcela snadném) manévru, jakým je podélné parkování. Ale i do náročnějších fází řízení již dokáží promlouvat počítačoví asistenti například tím, že umí korigovat odstup vozidla či jízdní dráhu nebo dokonce pokárat řidiče, že se mu klíží oči a že řídí unaven, ač si to on sám nechce připustit. V tu chvíli je už snad počítač moudřejší člověka…[1]  

Obrovské možnosti skýtá umělá inteligence v medicíně. Nemluvíme již jen o stále dokonalejších lécích, nástrojích a přístrojích. O třídu výš stojí takové technické vybavení, které zčásti či zcela nahrazuje lékaře při vyhodnocení údajů, při stanovení diagnózy, provedení zákroku či dokonce při komunikaci s pacientem. Robot nemá žádné osobní problémy, nepodléhá únavě ani náladám, a může proto směle těžit ze své permanentní technické dokonalosti, které ani ten nejlepší lékař není schopen. Dokáže ale skutečně převzít i rozhodování o způsobu léčby či konkrétním provedení výkonu? Bude umět jeho algoritmus zvládnout i neočekávané situace, na něž nemohl programátor pomyslet? A co teprve když bude technika nesprávně naprogramována, nainstalována nebo z nějakého důvodu selže nebo ji dokonce někdo „nabourá“ a zneužije ke svým účelům? Nepochybně se pak budeme bavit o odpovědnosti za vzniklou újmu na straně subjektu, který takový prostředek použil, případně i zneužil. [2]

No, a už jsme v oblasti práva. Nechci ale řešit, zda stávající právní úprava dokáže pokrýt všechny problémy, které se mohou objevit při vzniku újmy v důsledku ingerence autonomních systémů do lidských činností. Měli bychom se totiž zamyslet i nad tím, zda též při výkonu právnických profesí najde umělá inteligence své uplatnění. I když mnozí právníci jsou nadáni vyšší mírou konzervativnosti, s níž upřednostňují četbu tištěných materiálů před jejich elektronickou verzí či raději diktují texty zapisovatelce či sekretářce, než by je sami upravovali ve stále dokonalejších textových editorech, nové generace budou na věc nahlížet odlišně a mnohem otevřeněji. Vždyť kdo si už dnes vzpomene, jaké to bylo pracovat se Sbírkou zákonů pouze v její originální tištěné podobě; a asi nikdy by se nechtěl vracet do doby, kdy nebylo možno využít počítačových právních systémů ke zjištění aktuálního stavu zákona po všech jeho novelizacích.

I právníkům tedy technika nabízí řadu zjednodušení a příležitostí k ulehčení práce. Nemám teď na mysli diktafony, počítače, telemosty či elektronický spis. Umělá inteligence totiž míří ještě o něco výš. Může justici nabídnout třeba analytické programy vybavené autonomním systémem k hodnocení důkazů, k posouzení motivací pachatele, jeho psychologického profilu, případně ke zhodnocení váhy příslušných zákonných kritérií při rozhodování o výši trestu či rozsahu náhrady za utrpěnou újmu [3]. Je však vůbec možné a vhodné, aby některé úkony třeba za soudce přebrala umělá inteligence? Například v nějakých bagatelních kauzách či při procesních úkonech. Nebo dokonce při rozhodování ve věci samé? V zásadě to asi narazí na ústavní a zákonné principy, na nichž stojí soudní moc a v nichž se zatím počítá pouze s lidským faktorem při rozhodování soudu. Tak jako soudce může použít kalkulačku k výpočtu nákladů řízení či vyhledávat literaturu a judikaturu pomocí elektronických médií, mohl by se zřejmě i v dalších otázkách podpůrně opřít též o systémy vybavené umělou inteligencí. V žádném případě z něj ale nikdo nesejme odpovědnost za řešení, k němuž se dobere, a za rozhodnutí, které z toho vzejde. Ostatně je to soudce, kdo podepisuje rozsudek či usnesení, aniž by mohl svou roli zlehčit odkazem na použitý systém, který mu dopomohl svým sofistikovaným algoritmem. Posun směrem k většímu zapojení autonomních systémů by nepochybně vyžadoval legislativní změny i na úrovni ústavního práva.

Můžeme tedy zatím o tom vést debatu a těšit se, co dalšího přinese rozvoj umělé inteligence do oblasti práva. Je k tomu ale zapotřebí zachovat si v tomto pohyblivém světě dostatek inteligence vlastní, vnitřní a přirozené.


[1] Otázkou je, jak takovým zásahům do řízení budou nakloněni sami řidiči a jak jim v zájmu zvyšování bezpečnosti budou takové vymoženosti ordinovány výrobci, případně i orgány státu: https://www.idnes.cz/auto/zpravodajstvi/technoligie-asistencni-systemy.A190828_092433_automoto_fdv

[2] Nejen otázkami odpovědnosti za újmu se zabývala konference odkazovaná v https://ekonomickydenik.cz/28029-2/

[3] K profilování osobnosti obviněného s ohledem na riziko recidivy viz Fialová, E., Využití algoritmů při profilování v trestním řízení a důsledky pro lidská práva. Časopis pro právní vědu a praxi, XXVI, 2/2018, s. 229 a násl.

justice elektronizace umělá inteligence odpovědnost robotů

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotil 1 čtenář

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články