Opravdu mám mít nerad kolegy ze senátu?

Minule jsem slíbil vrátit se ještě k rozhovoru bývalé ústavní soudkyně Elišky Wagnerové k rotaci soudců v senátech, v němž uvedla mimo jiné: „… se zkrátka v tak malých senátech občas sejdou výrazně blízcí soudci. Názorově. Lidsky. To je ale pro soudní rozhodování velký problém. Protože, marná sláva, máte-li k někomu blízký lidský vztah, tak ať chcete nebo ne, modifikuje vás to i při tom, když s ním spolurozhodujete. Nechcete ho totiž zranit tím, že byste proti němu hlasoval.“ [1]

předseda senátu Nejvyššího soudu

Téměř třicet let působím v justici a vyzkoušel jsem si práci v různých senátech, ale asi jsem z pohledu shora uvedené myšlenky lidsky okoralá bytost, neboť mě nikdy nenapadlo, že bych vyjádřením odborného názoru ve věci mohl narušit osobnostní integritu soudce, s nímž nesouhlasím, ač jsme jinak v dobrých vztazích. Musel bych naopak považovat za urážku a zpochybnění erudice kolegy, kdybych ve skrytu duše pojal podezření, že se ho něco takového může dotknout. A kdybych cítil osobní příkoří v tom, že někdo nesouhlasí se mnou, začal bych vážně uvažovat, zda jsem v pořádku a zda mám ještě justici co dát. Třeba by nám mohla jít příkladem kolébka demokracie, v níž se britští právníci po uctivém oslovení My learned friend zahrnou nesmiřitelnou věcnou argumentací, což jim nebrání, aby se večer v klidu sešli v klubu.

Jinými slovy správný soudce snad dokáže oddělit osobní rovinu od pracovní a po drsné hádce nad paragrafy rád vypije s kolegou šálek kávy, při němž se už zase mohou shodnout třeba v názoru na výkony hokejové reprezentace. Spíše si myslím, že stane-li se snad, že soudci v senátu nemají důvod ani chuť k osobní debatě a k dobrým vzájemným vztahům, je to k neprospěchu jich samých a potažmo i jejich práce. Každý samozřejmě tyhle věci vnímá jinak, avšak obecně platí, že nepohoda, nedobré vztahy či stres člověka spíše vyčerpávají (s výjimkou raritních osobností, jimž takový stav vyhovuje, či si v něm dokonce libují). Soudcovská práce plná úvah a pochybností při hledání spravedlnosti je již sama tak namáhavá a vyčerpávající, že každý další negativní faktor je zbytečnou poukázkou do stavu vyhoření.

Právě hrozba těchto rizik byla důležitým tématem 26. Shromáždění delegátů Soudcovské unie v Přerově, kde řada účastníků varovala před negativními důsledky nedobré psychické i fyzické kondice soudce při rozhodovací činnosti. Krásně to vystihla i prezidentka Daniela Zemanová, která upozornila, že řada lidí, včetně politických představitelů, doufá, že budou mít to štěstí, aby se jejich případný soudní spor dostal před soudce, který je plný sil, aktivní, zajímá se o věc a věnuje se jí s maximálním nasazením. To ale nesmí být náhoda, nýbrž pravidlo! Proto i stavovská organizace soudců v říjnu 2019 připomněla, že soudci patří mezi profesní skupiny ohrožené syndromem vyhoření a že je tomu třeba čelit legislativou(!) vytvářející předpoklady pro posilování psychické a fyzické odolnosti soudců a rozšiřování prostoru pro jejich studium a další formy vzdělávání [2].

Za sebe tedy můžu slíbit, že v rámci zachování duševní rovnováhy své i svých kolegů budu se k nim v novém roce chovat co nejlaskavěji a nejvlídněji, aniž bych slevil z pevnosti mých právních názorů a z urputnosti jejich hájení. I vám přeji do nového roku kvalitní a noblesní spolupracovníky a spoustu skvělých právních myšlenek vzešlých z debat s nimi.      

Promiňte, musím končit, mí učení přátelé ze senátu čekají, že s nimi půjdu na oběd a poté se pěkně názorově utkáme při poradě!


[1] https://www.ceska-justice.cz/2019/08/eliska-wagnerova-rotace-ustavnich-soudcu-napric-senaty-zadouci-poradku/

[2] časopis Soudce, č. 11-12/2019, zejména str. 6 a 36,

Hodnocení článku
77%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články