Přestřelka s ministrem?

Svoje rozhodnutí ministr odůvodňuje tím, že „v trestních věcech projednávaných senátem č. 46T vedeným předsedou senátu Mgr. Alešem Novotným došlo k naplnění předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, kdy v rámci své rozhodovací činnosti se podílel na vzniku škody státu minimálně ve výši 3 851 958,- Kč; nadále ještě běží některá soudní řízení o náhradu škody. Ministr spravedlnosti tak nemohl do funkce místopředsedy Krajského soudu v Brně odpovědného za úsek trestního soudnictví jmenovat někoho, kdo se opakovaně podílel svými nezákonnými rozhodnutími na vzniku takto vysokých škod“.

Toto odůvodnění zkritizovala ve svém prohlášení Soudcovská unie s tím, že zpochybnila právo ministra posuzovat odbornou úroveň konkrétního soudce, když hodnocení příslušného odvolacího soudu, Vrchního soudu v Olomouci, bylo opačné. Dále upozornila na fakt, že k odpovědnosti soudce za škodu způsobenou nezákonným postupem vede pouze rozhodnutí příslušného kárného senátu.

Soudcovská unie ale především poukázala na to, že předsedy a místopředsedy soudů jmenuje moc výkonná, prezident či ministr spravedlnosti. Pokud by se připustilo, že při rozhodování o tom, kdo se stane soudním funkcionářem, se může hodnotit konkrétní rozhodnutí soudce, jde o přímý a nepřípustný zásah moci výkonné do rozhodovací činnosti soudců.

Prohlášení zaujalo novináře a řadu dalších osobností, z nichž někteří s názory Soudcovské unie polemizovali, třeba tady [1].

Jako člověk pod prohlášením Soudcovské unie podepsaný, bych k celé řadě argumentů kolujících v médiích a po sociálních sítích rád dodal pár vět.

1. Žádný ústavní činitel nesmí být nekritizovatelný, soudce nevyjímaje. Každý občan, aktivista, novinář má na takovou kritiku právo, stejně jako politik. Ministr spravedlnosti by měl být poněkud zdrženlivější, protože má v soudním systému ekonomické a personální pravomoci. Nicméně jeho obecné právo kritizovat soudce v konkrétní kauze končí tam, kde začíná odůvodňovat své personální rozhodnutí, které dle zákona činí. Tam se má opírat o fakta a podklady ve jmenovacím řízení shromážděná.
2. Stát vyplácí každoročně nemalé náhrady škody osobám, jež byly trestně stíhané, v horším případě třeba i vazebně, aby byly nakonec obžaloby zproštěny. Na konci každého takové řízení je konkrétní soudní senát, nejčastěji prvostupňový, někdy odvolací, občas až ten dovolací, Nejvyššího soudu. V některých z těchto případů vznikne podezření, že za nezákonné stíhání či jeho délku by měl nést individuální odpovědnost konkrétní orgán činný v trestním řízení. A protože v soudním řízení jde často o členy senátu, většinou ve více instancích, tak k hledání individuální odpovědnosti slouží u soudců kárné řízení. Také ministr spravedlnosti je oprávněn kárnou žalobu podat a svá tvrzení tak prokázat. To se však u náhrad škody v textu ministerstva zmíněných, pokud vím, nestalo.
3. Spojí-li moc výkonná, která soudní funkcionáře jmenuje (prezident a ministr) své úvahy o jmenování či nejmenování konkrétního soudce s jednotlivými kauzami, ve kterých byl povinen dle rozvrhu práce rozhodnout, bude to do budoucna znamenat zvýšenou nedůvěru občanů v nezávislost soudní moci. Protože, jak je v našem kraji zvykem, bude každý hned posuzovat ten který soudní senát, že rozhodl ve prospěch někoho, kdo má blízko k určité politické osobnosti, jenom proto, že chce v budoucnosti kandidovat na předsedu či místopředsedu nějakého soudu.