Z hlediska trestního práva je spojuje jednak to, že jsou na seznamu států, které ratifikovaly Úmluvu o vzájemné pomoci v trestních věcech, ale také to, že zanedbání povinné výživy ve smyslu našeho trestního zákoníku není u nich trestným činem. Zkrátka, neplacení výživného řeší jinak než kriminalizací povinných.
Proč o tom píšu? Protože ministerstvo spravedlnosti v rámci novely trestního zákoníku, která má za cíl omezit přebujelou vězeňskou populaci v naší vlasti, mimo jiné navrhuje částečně omezit trestnost zanedbání povinné výživy a také snížit trestní sazbu[1] za tento přečin.
Návrh má významnou podporu mezi právníky věnujících se trestnímu právu, je oceňován i neziskovým sektorem, zejména organizacemi, které spolupracují s Vězeňskou službou a Probační a mediační službou při resocializaci vězňů a osob z vězení propuštěných. Na straně druhé se ovšem ozývají jiná sdružení, která pomáhají oprávněným s vymáháním dlužného výživného, protože dobře vědí, že hrozba trestního stíhání, případně dokonce vezení, je jednou z nejpádnějších zbraní vůči nedbalým rodičům (ale i dospělým dětem, které zanedbávají výživu svých starých rodičů). Návrh tak bude jistě předmětem politického boje v parlamentu a v neposlední řadě i v centru pozornosti žurnalistů.
Osobně považuji současný návrh ministerstva za rozumnou variantu a rozhodně bych si nepřál, aby tento přečin byl úplně z trestního zákoníku úplně vymazán. Jednak proto, že postihuje i jiné formy zanedbání povinné výživy, než „jenom“ neplacení alimentů, mnohdy velmi závažné. A hlavně, byť by právní stát měl trestní právo používat velmi střídmě, tak práva těch nejslabších, závislých na podpoře blízkých, si v závažných případech tuto ochranu zaslouží.
Na straně druhé ale pro kritiky navržené částečné dekriminalizace musím zdůraznit pár faktů.
- Znovu si prostudujte seznam zemí shora, mezi kterými je řada států vyspělých, bohatých, skvěle fungujících, vnímaných jako vzor demokracie a právního státu. A evidentně nátlak na neplatiče výživného prostřednictvím trestního práva nepotřebují.
- Skutečnost, že v tuzemsku jeden den pobytu člověka ve vězení stál už před třemi roky daňového poplatníka v průměru zhruba 1 200,- Kč[2], v současnosti je to okolo 1 900,- Kč[3]. Za jeden den! V našich věznicích je stabilně kolem 20 000 osob[4], což mě vychází na 38 000 000,- Kč den co den. Je to cena, kterou si platíme za to, že Česká republika je po léta jednou z nejbezpečnějších lokalit na celém světě[5]. Neplatiči alimentů ale nejsou těmi, kteří by typicky zvyšovali obecnou kriminalitu a ohrožovali pocit bezpečí nás, občanů. Jejich odsouzeníhodné jednání poškozuje paradoxně pouze ty, kteří by jim měli být nejdražší.
- Přes letitou snahu Vězeňské služby, řady vlád, podnikatelů i neziskového sektoru se nedaří významně rozšiřovat počet vězňů zařazených do pracovního procesu. Jde o důsledek řady faktorů, z nichž alespoň některé zmíním. Část pachatelů nejzávažnější násilné trestné činnosti je z důvodu ochrany nás všech zařazena v tak přísném vězeňském režimu, že těžko tam komerční subjekt může zajistit ekonomicky smysluplnou výrobu. Část vězňů je hendikepována, často pro svůj životní styl ústící v chronické nemoci a těžká zdravotní postižení zásadně omezující jejich využití v pracovním procesu. Celoživotně nepracující, cizinci s absolutní neznalostí našeho jazyka, starobní důchodci, invalidé, to jsou další, kteří zvyšují procenta odsouzených, pro která se nevyplatí vytvářet nová pracovní místa. Pokud neplatič výživného spadá do některé ze zmíněných kategorií, tak jeho dluh na výživném v průběhu výkonu trestu jenom vzrůstá. A i kdyby pracovat chtěl, často se pro něj pracovní místo nenajde.
- Člověk se záznamem v rejstříku trestů, tím spíše čerstvě propuštěný z výkonu trestu, jen s obtížemi sežene kvalifikovanou a dobře placenou práci i v zemi, jejíž setrvalým problémem je nedostatek uchazečů o zaměstnání. Typický neplatič výživného má navíc řadu i jiných dluhů a uchýlí se nakonec k práci „na černo“, v důsledku čehož stát, a tím spíše oprávněný, jen obtížně zjistí jeho skutečné příjmy a možnosti hradit závazky.
Po více jak třiceti letech praxe trestního soudce jsem zkrátka přesvědčen o tom, že nároky oprávněných vůči jejich vyživovatelům máme jako společnost řešit především cestou občanskoprávní, efektivní exekucí reálných majetků povinných. Tlak na stát v tomto směru je legitimním požadavkem daňového poplatníka. Trestní právo právě v těchto případech by jako „ultima ratio“ mělo stát cudně stranou.
[1] https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/vyzivne-alimenty-vezeni-zmena-pravidel-ministerstvo_2308180928_ako
[2] https://www.novinky.cz/clanek/domaci-jeden-vezen-stoji-1200-kc-denne-nejvyssi-zalobce-chce-vic-alternativnich-trestu-40313697
[3] https://cesky.radio.cz/pocet-veznu-roste-cesko-ma-ctvrtou-nejvyssi-miru-uvezneni-v-evropske-unii-8781281
[4] https://cesky.radio.cz/pocet-veznu-roste-cesko-ma-ctvrtou-nejvyssi-miru-uvezneni-v-evropske-unii-8781281
Diskuze k článku ()