Případová studie: Alzheimerova nemoc, plná moc a ochrana majetku

Tento materiál odpovídá právnímu stavu k 1. 9. 2026, jména i děj jsou smyšlené. Nastiňuje přitom řešení, jež lze obecně považovat za odpovídající aktuálně účinné právní úpravě, v každé konkrétní věci ovšem bude samozřejmě záležet na skutkových okolnostech, jež budou s tou kterou konkrétní věcí v daném případě spjaty.

Modelový příběh

Pan Karel (82 let) žije v domově pro seniory a má diagnostikovanou Alzheimerovu nemoc. Jeho svéprávnost ovšem nikdy nebyla soudem pravomocně omezena. Dvojice, která jej v zařízení navštíví, se vydává za jeho vzdálené příbuzné, odveze jej na „výlet“ a doprovodí jej na obecní úřad. Před k tomu příslušným úředníkem pan Karel vlastnoručně podepíše listinu nazvanou plná moc (dojde k úřednímu ověření jeho podpisu), jež má těmto lidem umožnit jednat v majetkových věcech pana Karla.

O několik dnů později Karla navštíví jeho (skutečné) děti. Pan Karel se jim o popsané události mezi řečí velmi obecně zmíní, nicméně si okolnosti návštěvy ani další podrobnosti příliš nevybavuje. Jeho děti se obávají, co mohou zmocněnci vybavení takovou plnou mocí s jeho penězi nebo nemovitými věcmi provést.

Byť nelze automaticky učinit jednoznačný závěr, že taková plná moc je neplatná, právo samozřejmě poskytuje nástroje, jak pana Karla a jeho majetek i přes popsané okolnosti ochránit.

Stručná východiska

1. Neomezená svéprávnost fyzické osoby neznamená, že každý její podpis musí být vždy platný. U fyzické osoby, jejíž svéprávnost nebyla pravomocně omezena, lze zkoumat, zda právě při podpisu nejednala v duševní poruše, která ji činila právně jednat neschopnou.

2. Rozhoduje okamžik podpisu. Je třeba zjistit, zda pan Karel v okamžiku podpisu dokázal pochopit význam a následky udělení plné moci a své jednání ovládnout.

3. Úřední ověření podpisu není potvrzením platnosti plné moci. Při legalizaci se ověřuje pouze to, že fyzická osoba listinu před příslušnou ověřující úřední osobou vlastnoručně podepsala nebo již existující podpis uznala za její vlastní. Obsah listiny, pravdivost v ní uvedených údajů, možnost učinit právní úkon, jež má listina osvědčit, ani žádné další skutečnosti se úředním ověřením podpisu neověřují ani nepotvrzují.

4. Skuteční příbuzní nemají jen proto, že jsou k panu Karlovi v příbuzenském vztahu, automatické právo za něj jednat. Je-li nutné hájit jeho práva, je namístě zvažovat opatrovnictví, případně návrh na omezení svéprávnosti nebo, podle okolností, iniciaci soudní ochrany proti konkrétním úkonům majícím potenciál se v majetkové sféře pana Karla negativně projevit.

5. Existuje-li důvodné podezření na zneužití plné moci, je vhodné jednat rychle, dokumentovat rozhodné skutečnosti, zajistit případné důkazy a zvažovat možnosti, jak legálně bránit dalším majetkovým dispozicím. Situace může mít přesah až do trestněprávní roviny, ten však nelze a priori předpokládat.

Co je svéprávnost a proč zmíněná diagnóza sama o sobě nestačí

Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem, tedy tzv. právně jednat (§ 15 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále také jako „občanský zákoník“ nebo „o. z.“). Zletilý člověk je zásadně plně svéprávný, dokud soud jeho svéprávnost v konkrétním rozsahu neomezí. Vychází se obecně z toho, že plně svéprávným se člověk stává zletilostí, přičemž zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku věku (§ 30 odst. 1 o. z.), a omezit svéprávnost člověka může jen soud (§ 56 odst. 1 o. z.). Ten ji může omezit v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, když vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil (§ 57 odst. 1 o. z.).

A pak je tu § 581 občanského zákoníku. Ten jednak ve své první větě stanoví, že není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Zde jde třeba také o případy, kdy je v intencích § 56 o. z. svéprávnost člověka soudem omezena, přičemž důvodem, proč soud k takovému omezení přistoupil, může být například také rozvinutá Alzheimerova choroba, která jednání člověka fakticky jistým způsobem může ovlivňovat, a to způsobem, který soud může vyhodnotit jako ospravedlňující omezení svéprávnosti v daném případě a rozsahu. Stejně tak ovšem § 581 o. z. ve své větě druhé stanoví, že neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat. Bez ohledu na to, zda vůbec a pokud ano, v jakém rozsahu byla svéprávnost člověka omezena. A právě Alzheimerova nemoc může k takové duševní poruše relevantní pro platnost určitého právního jednání vést.

V dané situaci je pro posouzení vhodné odpovědět si na trojici samostatných otázek:

Je samozřejmě rozdíl porozumět povaze a důsledkům generální plné moci opravňující zmocněnce například k nakládání s majetkem zmocnitele na straně jedné a drobného každodenního nákupu spotřebního zboří na straně druhé. V případě demence, která se u většiny lidí s Alzheimerovou chorobou se postupně rozvine, se navíc může stav jí postiženého člověka v čase měnit. Možnost tzv. „světlých chvilek“ neznamená ani automatické potvrzení, ani automatické vyloučení schopnosti právně jednat. Vždy musí být objasněn skutečný stav člověka v konkrétním rozhodném okamžiku.

Plná moc: co zakládá a co může být vadné

Plná moc vyjadřuje rozsah zástupčího oprávnění uděleného zmocnitelem zmocněnci. Ten pak jedná jménem zmocnitele, přičemž práva a povinnosti z takového jednání vznikají přímo zmocniteli.

U plné moci, která se netýká jen jednoho určitého právního jednání, zákon vyžaduje písemnou formu. Vyžaduje-li se pro zamýšlené právní jednání zvláštní forma, je nutné udělit v téže formě také plnou moc. Vyžaduje-li se pro právní jednání forma veřejné listiny, postačí, bude-li plná moc k tomuto právnímu jednání udělena v písemné formě s úředně ověřeným podpisem. (§ 441 odst. 2 o. z.).

Je třeba vnímat, že v popisovaném přídě mohou nastat dvě zásadně odlišné situace:

Duševní porucha existovala při udělení plné moci.

Jestliže byla duševní porucha v době podpisu plné moci rozvinuta natolik, že pan Karel nebyl schopen právně jednat, je plná moc podle § 581 o. z. neplatná. Pro tento závěr zákon nevyžaduje, aby byl už v tomto okamžiku pan Karel rozhodnutím soudu ve svéprávnosti omezen. U jednání osoby neschopné právně jednat, projeví-li se v majetkové sféře této osoby negativně, soud k neplatnosti zásadně přihlédne i bez návrhu. To dovodil Nejvyšší soud také ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2025, č. j. 23 Cdo 3870/2023-329, když doslova uvedl, že „k neplatnosti právního jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat, soud přihlédne zásadně bez návrhu, neboť takové právní jednání je v rozporu se zákonem a zjevně narušuje veřejný pořádek“. Jak uvádí § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

Plná moc byla udělena platně, duševní porucha se rozvinula až poté.

Pozdější (až po udělení plné moci) vznik či rozvinutí duševní poruchy spočívající ve zhoršení stavu samo o sobě dříve platně udělenou plnou moc automaticky nezneplatňuje. Plnou moc však lze odvolat, účinky odvolání vůči zmocněnci nastávají, jakmile se o něm dozví (§ 442 a § 448 o. z.). Pan Karel by v dané situaci mohl plnou moc jako zmocnitel odvolat jen tehdy, byl-li by v okamžiku odvolání plné moci schopen právně jednat ve smyslu popsaném výše. Pokud by toho schopen nebyl, nelze účinně spoléhat na neformální kroky jeho příbuzných; bylo by nutné přistoupit ke krokům směřujícím k soudnímu stanovení opatrovníka pana Karla.

Na zodpovězení jakých otázek se zaměřit

jaký byl rozsah zástupčího oprávnění, tedy co přesně plná moc „dovolovala“,
zda byla platně udělena,
zda ji zmocněnec nepřekročil,
co už zmocněnec jménem pana Karla učinil,
kdo byl druhou stranou a co z relevantních okolností věděl nebo měl či mohl vědět,
zda v důsledku jednání učiněného v rámci zmocnění existuje konkrétní smlouva či zápis ve veřejném seznamu, byl realizován převod peněz nebo měl někdo jiný majetkový prospěch.

Jak by se v modelovém příběhu dokazovalo

V civilním sporu by nestačilo tvrdit, že „pan Karel měl Alzheimerovu nemoc“. Vyhodnocení zdravotního stavu na základě zdravotní dokumentace a dalších podkladů by patrně realizoval znalec z oboru psychiatrie, popřípadě neurologie, přičemž by bylo nutné posoudit stav pana Karla k rozhodnému okamžiku. Závěry znalce formulované ve znaleckém posudku by soud posuzoval v kontextu s ostatními důkazy.

Svědecká výpověď, že pan Karel při běžném rozhovoru působil normálně, nemusí sama o sobě dokazovat, že porozuměl jednání, jež činil. Například Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze dne 18. 9. 2019, č. j. 24 Cdo 873/2018-346, vydaném v obdobné věci (šlo o posouzení platnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení práva z věcného břemene uzavřených člověkem s demencí lehkého až středního stupně) fakticky ztotožnil s vysvětlením znalce, jenž uvedl, že za nezátěžové situace si obecně každý dementní nemocný pomáhá v komunikaci naučenými obraty, frázemi, sociálně očekávanými prohlášeními a argumenty, přičemž k odhalení jeho pravého kognitivního stavu může dojít až v zátěžové situaci. Svědecké výpovědi mohou přitom popisovat jednání člověka, jehož stav je posuzován, kdy tento nebyl vystaven žádným náročným kognitivním zkouškám, žádné neobvyklé kognitivní zátěži, kdy veškeré svědky popsané rozhovory (běžná konverzace), jednání a konání mají charakter standardních, běžných, stereotypních a mnohokrát opakovaných úkonů, resp. úkonů, kde není (nebyl) nutný jeho proaktivní kognitivně-mnestický přístup. Z toho lze učinit závěr, že běžné a stereotypní sociální chování nemusí odhalit poruchu rozhodování, nemožnost komplexního pochopení povahy a následků složitějšího právního jednání apod.

V této souvislosti zmínění hodný je rovněž závěr, jenž Ústavní soud vyjádřil v právní větě jím formulované k jeho nálezu ze dne 20. 8. 2014, č. j. I. ÚS 173/13-1. Tam uvedl, že „spravedlivá rovnováha mezi protichůdnými zájmy na ochranu majetku duševně postižené osoby a ochranu práv druhé smluvní strany dotčené daným právním jednáním bude nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat; pro učinění závěru o dosažení této vysoké míry pravděpodobnosti soudy, rozhodující o aplikaci § 581 věty druhé o. z., musí pečlivě posoudit všechny v tomto ohledu relevantní okolnosti a důkazy. (Tehdejší) důkazní standard “zcela jednoznačného skutkového závěru” a “bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti” používaný v (tehdejší) ustálené judikatuře Nejvyššího soudu pro prokázání jednání v duševní poruše za účelem zneplatnění takového jednání je nadměrně vysoký a v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny, a v důsledku je i důkazní břemeno kladené na účastníka řízení zjevně nepřiměřené a dochází k porušení jeho práva na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.“

Ústavní soud tím odmítl uplatňovat při zpětném dokazování duševní poruchy v popisovaných případech požadavek absolutní jistoty, za k prokázání dostatečnou označil vysokou míru pravděpodobnosti plynoucí ze všech relevantních důkazů. Samozřejmě se nelze opřít pouze o domněnku založenou například na věku, samotné diagnóze nebo některých projevech chování.

Doporučený postup v prvních okamžicích (checklist)

Krok 1: Zabránit dalším krokům zmocněnce a shromažďovat důkazy

Pokusit se zjistit, kdo jsou označení zmocněnci, jak zní plná moc, kdy, kde a za jakých okolností byla podepsána a zda je opatřena úředně ověřeným podpisem pana Karla.
Písemně vyzvat domov pro seniory, aby uchoval dokumentaci vztahující se k odchodu a návratu pana Karla jakožto klienta a k jeho návštěvám, a to včetně případných kamerových záznamů.
Pokusit se zajistit zákonnou cestou podklady související se zdravotním stavem pana Karla a zaznamenat, kdo jej v rozhodné době viděl či s ním dokonce komunikoval.
Prověřit, zda již bylo s majetkem pana Karla na základě plné moci disponováno. Je ovšem nutné vést v patrnosti, že jeho příbuzní nejsou automaticky oprávnění získávat chráněné údaje o stavu na jeho účtech, o zdravotní dokumentaci apod. pouze z titulu jejich příbuzenství.
Je-li pan Karel v konkrétním okamžiku schopen významu věci porozumět a právně jednat, může plnou moc sám odvolat. Odvolání plné moci je žádoucí zmocněncům prokazatelně doručit. Namístě je rovněž využít odborné právní pomoci profesionála při jeho formulaci odvolání plné moci a navazujících úkonech.

Krok 2: Zajistit oprávněné zastoupení a ochranu

Pokud okolnosti nasvědčují tomu, že pan Karel není pro svůj zdravotní stav schopen plnohodnotně hájit svá práva nebo zodpovědně spravovat svůj majetek, mohou přicházet v úvahu zejména:

opatrovník bez omezení svéprávnosti: Soud může člověku, jemuž zdravotní stav působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv, jmenovat opatrovníka, a to na jeho návrh, když v souladu s tímto návrhem určí opatrovníkovi rozsah působnosti. Opatrovník zpravidla jedná společně s opatrovancem, přičemž jedná-li samostatně, předpokládá se, že jedná v souladu s vůlí opatrovance. Nelze-li vůli opatrovance zjistit, rozhodne na návrh opatrovníka soud. Na návrh opatrovance soud opatrovníka také odvolá (§ 469 o. z.);
nápomoc při rozhodování: Potřebuje-li člověk nápomoc při rozhodování, protože mu v tom duševní porucha působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti, může si s podpůrcem ujednat poskytování podpory; podpůrců může být i více (§ 45 o. z.). Podpůrce pak může být přítomen při právních jednáních podporovaného, zajistit mu potřebné údaje a sdělení a být nápomocen radami. Podpůrce s podporovaným o tom uzavírají smlouvu o nápomoci, ta ovšem nabude účinnosti až dnem, kdy ji schválí soud. Strany proto musí vůli uzavřít ji projevit před soudem, pokud není uzavřena písemně. Soud smlouvu neschválí, odporují-li zájmy podpůrce zájmům podporovaného (§ 46 o. z.).
řízení o omezení svéprávnosti: Jde o krajní opatření. Soud k němu může přistoupit jen v zájmu člověka, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření (§ 55 o. z.). V průběhu řízení může soud pro zabránění závažné újmě svěřit třetí osobě provedení určitých jednotlivých právních jednání nebo správu majetku (§ 58 o. z.).

Řízení o svéprávnosti je vedeno u obecného soudu toho, o jehož svéprávnosti se rozhoduje (§ 34 zákona č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů – dále také jako z. ř. s.). Místní příslušnost obecně vymezuje § 85 an. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako o. s. ř.). Je-li tato osoba bez svého souhlasu umístěna ve zdravotnickém zařízení nebo v zařízení sociálních služeb, je příslušný soud, v jehož obvodu je toto zařízení. Soud může takové řízení zahájit i bez návrhu bezodkladně poté, jakmile se dozví o pro vedení řízení rozhodných skutečnostech (viz § 13 z. ř. s., přičemž řízení o omezení svéprávnosti nepatří mezi ta, u nichž z. ř. s. stanoví, že je lze zahájit jen na návrh). V případném návrhu, jenž může podat také poskytovatel zdravotních služeb, musí být popsány skutečnosti, jež navrhovatel považuje za návrh odůvodňující, a vysvětleno, proč užití mírnějších a méně omezujících opatření není možné. Podrobnosti stanoví § 35 an. z. ř. s. Má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka (§ 39 z. ř. s.).

Krok 3: Soudní ochrana majetku

Je-li konkrétní riziko převodu nebo jiné dispozice s majetkem pana Karla bezprostřední, může být, dle okolností, vhodnou možností navrhnout předběžné opatření. To může před zahájením samotného řízení nařídit předseda senátu, a to v případě, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen (§ 74 o. s. ř.). V případě pana Karla by mohl například uložit, aby nenakládal s konkrétními právy nebo věcmi, případně se určitého jednání zdržel (§ 76 o. s. ř.).

To, co je samotnou žalobou požadováno, musí odpovídat reálným okolnostem věci. Může jít například o určení vlastnictví či zda tu právní vztah je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, nebo o vydání bezdůvodného obohacení. Je-li do veřejného seznamu věcné právo v rozporu se skutečným právním stavem již zapsáno, dotčená osoba se může domáhat odstranění nesouladu (viz § 985 o. z.). Kdo tvrdí, že je ve svém právu dotčen zápisem provedeným do veřejného seznamu bez právního důvodu ve prospěch jiného, může se domáhat výmazu takového zápisu (§ 986 o. z.). U nemovitých věcí evidovaných v katastru nemovitostí, není-li stav v katastru zapsaný v souladu se skutečným právním stavem, osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, se domáhá odstranění nesouladu, a prokáže-li, že své právo uplatnila u soudu, zapíše se na její žádost do katastru poznámka spornosti zápisu. Obdobně se zapíše do katastru poznámka spornosti zápisu i v případě, že někdo tvrdí, že je ve svém právu dotčen zápisem provedeným do katastru bez právního důvodu ve prospěch jiného a žádá, aby to bylo v katastru poznamenáno (§ 24 zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, ve znění pozdějších předpisů). Při plnění bez platného závazku zákon zásadně počítá s vrácením toho, co bylo plněno (viz § 2991 a § 2993 o. z.).

Je namístě trestní oznámení?

Nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že někdo záměrně využil zdravotní stav pana Karla, zamlčel podstatné skutečnosti instituci rozhodující o jeho majetkových poměrech nebo si přisvojil jemu svěřený majetek, lze zvažovat podání trestního oznámení. Je vhodné v něm popsat ověřitelná fakta, připojit související listiny a naopak se vyvarovat spekulací o možné právní kvalifikaci, kterou případně obstarají orgány činné v trestním řízení.

Opatrovnictví není „univerzální“ plnou mocí pro příbuzného ani jiného

Příbuzenský vztah lze považovat za legitimní důvod zajímat se o ochranu blízkého příbuzného člověka, neznamená však bezmezné zástupčí oprávnění. Opatrovníka jmenuje soud (a jak uvádí § 471 odst. 2 o. z., preferuje primárně osobu opatrovancem navrženou, jinak jmenuje zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou), který ovšem určí rozsah jeho působnosti (§ 469 odst. 1 o. z.). Opatrovníkova role je tak legální výhradně v takto určeném rozsahu působnosti; věc, jež do tohoto rozsahu nespadá, již nemůže opatrovník za opatrovance obstarat.

Spravuje-li opatrovník opatrovancův majetek, respektive slovy zákona jmění, významné dispozice s jeho částmi podléhají soudní kontrole (pro podrobnosti viz § 483 o. z.).

Poučení z reálných životních situací reflektovaných v soudních rozhodnutích

A. Těžká demence a darování nemovitostí

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2025, č. j. 23 Cdo 3870/2023-329, řešil darování nemovitých věcí člověkem s těžkou demencí, který v době podpisu darovací smlouvy ještě nebyl omezen ve svéprávnosti. Znalci uzavřeli, že jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly podstatně sníženy a že nechápal význam a důsledky jeho jednání, v tomto případě darovací smlouvy. Nejvyšší soud potvrdil, že pro uplatnění § 581 o. z. je rozhodující skutečná schopnost právně jednat při konkrétním právním jednání, a to i když osoba nebyla ve svéprávnosti v příslušném rozsahu pravomocně omezena. U právního jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí právně jednat neschopnou, přičemž takové jednání není výlučně ve prospěch této osoby, soud k neplatnosti zásadně přihlíží i bez návrhu.

Poučení pro modelový případ: I když by byl pan Karel formálně plně svéprávný (jeho svéprávnost by nebyla pravomocně omezena), nelze neplatnost jím udělené plné moci a priori vyloučit. Zvlášť důležité by bylo zkoumat a posoudit jeho zdravotní stav pokud jde o případnou duševní poruchu v okamžiku podpisu plné moci.

B. Demence, „světlé chvilky“ a zdánlivě normální chování

Ve svém rozsudku ze dne 18. 9. 2019, č. j. 24 Cdo 873/2018-346, Nejvyšší soud posuzoval platnost darovací smlouvy a smlouvy o zřízení práva z věcného břemene uzavřených člověkem s demencí lehkého až středního stupně. Svědci popisovali jednání dané osoby jako nevykazující nic nestandardního, znalec však vysvětlil, že k odhalení jeho pravého kognitivního stavu může dojít až v zátěžové situaci, kdy se teprve může porucha rozhodování a nemožnost komplexního pochopení povahy a následků složitějšího právního jednání projevit. Soud tak vyšel z toho, že svědecké výpovědi popisující dojem standardního chování při běžné komunikaci nemohou bez dalšího zvrátit odborné závěry o schopnosti člověka porozumět složitému právnímu jednání majícímu dopad do majetkové sféry posuzovaného člověka.

Poučení pro modelový případ: Například svědectví úředníka jakožto osoby osvědčující pravost podpisu pana Karla na plné moci, že se chování pana Karla jevilo zcela standardním a nevykazovalo jakékoliv znaky případné duševní poruchy, zdaleka neznamená, že by pan Karel nemohl v době podpisu plné moci v duševní poruše jednat.

C. Důkazní standard

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 20. 8. 2014, č. j. I. ÚS 173/13-1, odmítl uplatnění požadavku prakticky stoprocentní jistoty, která by zákonem založenou ochranu člověka s duševní poruchou činila víceméně nedosažitelnou. K určení, že člověk právě v rozhodný okamžik jednal v duševní poruše, která mu bránila právně jednat, považoval za dostatečnou vysokou míru pravděpodobnosti plynoucí ze všech relevantních důkazů. Ty musí soud samozřejmě pečlivě vyhodnotit ve veškerých svých souvislostech.

Poučení pro modelový případ: Je vhodné shromáždit souvislý řetězec jednotlivých důkazů, jež na sebe logicky navazují, nikoliv se pouze spoléhat na jediný prvek, byť může působit sebevýznamněji.

D. Alzheimerova nemoc a trestní rovina

Ve svém usnesení ze dne 20. 9. 2018, č. j. 6 Tdo 968/2018-54, Nejvyšší soud posuzoval majetkové dispozice osoby trpící Alzheimerovou chorobou, u níž z dokazování vyplynulo, že choroba zapříčinila nezpůsobilosti racionálního nakládání této osoby s vlastním majetkem. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že k naplnění skutkové podstaty podvodu podle § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako t. z.), dostačuje, zamlčí-li údajný pachatel podstatný údaj (informaci o tom, že příslušná osoba trpí Alzheimerovou chorobou) vůči orgánu veřejné moci, jenž ověřuje podpis na listině, Nejvyšší soud nesdílel. Vysvětlil, že „postup, jímž dochází k ověření podpisu na příslušné listině, jež může být využita jako podklad pro majetkovou dispozici (např. vklad práva do katastru nemovitostí), představuje tzv. legalizace, kterou orgán veřejné moci ověřuje, že žadatel listinu před ověřující osobou vlastnoručně podepsal nebo podpis na listině uznal za vlastní; legalizací se ovšem nepotvrzuje správnost ani pravdivost údajů uvedených v listině ani jejich soulad s právními předpisy, úřad (orgán veřejné moci) ověřující podpis za obsah listiny neodpovídá. Smyslem legalizace je prosté ověření podpisu jednajícího a následkem tohoto postupu nemůže dojít k majetkové dispozici, jež se projevuje v úbytku, resp. rozmnožení majetku. Vlastní ověření podpisu oprávněným zaměstnancem městského úřadu nemůže být samo o sobě považováno za jednání dostačující k tomu, aby (pouze) na jeho podkladě došlo (příp. mohlo dojít) k majetkové dispozici. Jinak řečeno, vlastní ověření podpisu nevede k žádné majetkové dispozici, jelikož tímto úkonem došlo pouze k ověření podpisu jednajícího. Úkon zaměstnance úřadu ověřujícího podpis na určité listině je proto třeba pokládat pouze za předstupeň následné (možné, nikoli však nutné) majetkové dispozice.“ Dále pokračoval, že samotným ověřením podpisů nedochází k žádné změně, jež by se projevila v majetkové sféře vlastníka dotčených nemovitých věcí, přičemž získání ověřeného podpisu na příslušné listině, kterou by hodlal pachatel v dalším svém jednání využít k tomu, aby dosáhl provedení majetkové dispozice, lze pokládat pouze za součást jeho přípravných aktivit. Podle Nejvyššího soudu „podvodné jednání může směřovat toliko vůči tomu orgánu, který svým postupem umožní pachateli zamýšlenou majetkovou dispozici realizovat. Pouze jednání směřované vůči takovému orgánu, z jehož činnosti vzejde změna majetkových poměrů, může být kauzální pro to, aby jednáním vyvolaným pachatelem mohlo dojít k majetkové dispozici mající za následek vznik škody, a v důsledku toho mohlo být i označeno za jednání podvodné ve smyslu požadavku formulovaného zněním § 209 t. z. Pokud obviněný jedná vůči orgánu, jenž pravomocí tohoto druhu nedisponuje, nemůže nabýt jednání obviněného vůči němu charakter jednání podvodného, a to ani tehdy, pokud je mu ze strany jednajícího pachatele podstatná informace zamlčena.“

Poučení pro modelový případ: V případném trestním oznámení je vhodné popsat především jednání směřující například vůči bance, katastrálnímu úřadu nebo jiné rozhodující instituci, z jejíž činnosti může reálně dojít ke změně v majetkových poměrech pana Karla, a případnou právní kvalifikaci ponechat na orgánech činných v trestním řízení. Bude vždy samozřejmě záležet na konkrétních okolnostech každého případu, nicméně, jak poukázal Nejvyšší soud, nelze bezvýhradně dovozovat spáchání trestného činu podvodu toliko ze skutečnosti, že někdo získal ověřenou plnou moc pana Karla. Patrně to samo o sobě nebude k naplnění této skutkové podstaty dostačující, muselo by dojít k dalším krokům vůči subjektům, z jejichž činnosti může změna majetkových poměrů pana Karla teprve vzejít.

Nejčastější omyly

„Alzheimerova choroba znamená automatickou neplatnost veškerého právního jednání.“ Ne. Musí být prokázána neschopnost při konkrétním úkonu právně jednat (pokud nebyla svéprávnost soudem omezena).
„Bez soudního omezení svéprávnosti nelze platnost právního jednání napadnout.“ Ne. Právní jednání v duševní poruše může být neplatné i bez dřívějšího omezení svéprávnosti.
„Podpis je úředně ověřen, proto je věc definitivní.“ Ne. Úřední ověření podpisu toliko potvrzuje, že příslušná osoba listinu před ověřující osobou vlastnoručně podepsala (nebo podpis na listině uznala za vlastní); tzv. legalizací se nepotvrzuje správnost ani pravdivost údajů uvedených v listině ani jejich soulad s právními předpisy, tedy jakási materiální platnost obsahu.
„Člen rodiny osoby trpící Alzheimerovou chorobou může plnou moc sám zrušit.“ Ne. Příbuzný, jemuž oprávnění zastupovat takovou osobu na základě některé ze zákonem předpokládaných skutečností nenáleží, bez příslušného oprávnění dospělého člověka trpícího Alzheimerovou chorobou automaticky nezastupuje.
„Skutečnost, že si osoba okolnosti, za nichž podpis na plnou moc udělila, později nepamatuje, všechno dokazuje.“ Ne. Je to v rámci souvisejícího prověřování důležitá okolnost, nikoliv však jediný rozhodující důkaz o stavu osoby při podpisu.
„Stačí vyřešit jen plnou moc.“ Ne. Je nutné zároveň prověřit existenci dalších již uskutečněných kroků zmocněnce, jež mají potenciál se v majetkové sféře zmocnitele projevit, a případně tyto kroky skrze zákonem aprobované prostředky napadnout.
„Každé podezřelé (zde popisované) jednání je jistě trestný čin.“ Ne. Trestní odpovědnost vyžaduje naplnění zákonem vymezených znaků skutkové podstaty trestného činu, což musí být v daném případě prokázáno. Ochrana realizovaná prostředky civilního práva je ovšem vymezena nezávisle na tom, zda bude trestní řízení zahájeno, a na jeho případném výsledku.

Závěrečné shrnutí

V popsaném příběhu je klíčové rozlišovat mezi zdravotní diagnózou, svéprávností, duševní poruchou, schopností právně jednat a dalšími souvisejícími instituty. Pan Karel může být formálně plně svéprávný, a přesto mohl v okamžiku udělení plné moci jednat v duševní poruše, která jej činila právně jednat neschopným. Pak může být plná moc neplatná.

Má-li být situace řešena, je nutné zjistit veškeré relevantní okolnosti jako přesný obsah a formu podepsané listiny, pokusit se legálními prostředky zabránit bezprostřednímu nakládání s majetkem pana Karla, zabezpečit zdravotní dokumentaci, relevantní svědectví a další vhodné důkazy a případně zajistit, aby za pana Karla jednal člověk na základě zákona oprávněný a kompetentní. Teprve poté lze doporučit zodpovědně se rozhodnout, zda jsou namístě další kroky jako například odvolání plné moci, opatrovnictví, předběžné opatření, žaloba, trestní oznámení, jejich kombinace nebo kroky další.

Právní úprava a soudní rozhodnutí, z nichž materiál vychází

zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: § 30, § 45, § 46, § 55, § 56, § 57, § 58, § 441, § 442, § 448, § 469, § 471, § 483, § 581, § 588, § 985, § 986, § 2991 a § 2993
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních: § 13 a § 34 an.
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád: § 74, § 76 a § 85 an.
zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákon: § 209
zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí: § 24
nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, č. j. I. ÚS 173/13-1
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2025, č. j. 23 Cdo 3870/2023-329
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, č. j. 24 Cdo 873/2018-346
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, č. j. 6 Tdo 968/2018-54