Nevidomí nemusí číst

I. Skutečnost, že nelze úspěšně namítat absenci formy právního úkonu předepsanou ustanovením § 40 odst. 5 občanského zákoníku, sama o sobě neznamená, že nelze namítat ve smyslu § 37 občanského zákoníku nedostatek projevu vůle uzavřít právní úkon v případě, kdy proces uzavírání smlouvy proběhl řádně zákonem předpokládaným způsobem, ale nebylo přihlédnuto k okolnostem uzavírání smlouvy, které byly s ohledem na závažné zrakové postižení stěžovatelů netypické. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale i v promítnutí těchto slov do reálné ochrany zdravotně postižených v běžné každodenní životní realitě s jejími nástrahami, které nejsou tyto osoby vzhledem ke svému handicapu schopny rozpoznat. Takovouto ochranu, která se promítá do ústavní roviny v podobě ochrany takto definované menšiny má nepochybně na mysli § 40 odst. 5 občanského zákoníku.

II. Pokud odvolací soud bez dalšího konstatoval, že podpisem smlouvy zrakově postižení stěžovatelé (kteří měli smlouvy předem k dispozici a neměli k jejímu obsahu žádné výhrady) akceptovali návrh smlouvy jako celek a nemohou se tak nyní dovolávat absence jejich vůle, lze jeho závěr označit za zjevně formalistický a od reálného života odtržený.