Zrušení vyvlastnění

Ustanovení § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění obsahuje prvek zvýšené ochrany práv vyvlastňovaných. Vyvlastnění, byť spočívající „pouze“ v omezení vlastnického práva, jako tomu bylo ve věci projednávané Nejvyšším správním soudem, představuje jeden z nejzávažnějších zásahů do tohoto základního práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Podle odst. 4 tohoto článku je (nucené) omezení vlastnického práva možné, mimo jiné, pouze za náhradu, přičemž za poskytnutí náhrady za vyvlastnění lze pokládat až její vyplacení.

V dané věci stavební úřad Magistrátu města České Budějovice („vyvlastňovací úřad“) rozhodl o omezení vlastnického práva k části pozemku v katastrálním území Srubec, a to z důvodu přeložky plynovodu. Vyvlastňovací úřad zároveň stanovil finanční náhradu za vyvlastnění. Vyvlastnitel ji však prostřednictvím investora stavby, kterým bylo Ředitelství silnic a dálnic ČR, zaplatil až po stanovené lhůtě. Proto vyvlastňovaní podali podle zákona žádost o zrušení vyvlastnění. Ačkoli vyvlastňovací úřad žádosti vyhověl, Krajský úřad Jihočeského kraje na základě odvolání vyvlastnitele změnil rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu tak, že žádost o zrušení vyvlastnění zamítl. Majitel pozemku se proto bránil žalobou. Tu Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl s tím, že žádost o zrušení vyvlastnění byla podána až poté, co byla náhrada za vyvlastnění zaplacena, tedy opožděně.

Nejvyšší správní soud nyní zrušil jak rozsudek krajského soudu, tak i rozhodnutí krajského úřadu.

Jak uvedla soudkyně Jitka Zavřelová, „Ochrana vyvlastňovaných je zajištěna mimo jiné stanovením lhůt pro splnění povinnosti vyvlastnitele zaplatit určenou náhradu za vyvlastnění. Pokud vyvlastnitel v těchto lhůtách příslušnou finanční částku nezaplatí, je stanoven přísný následek spočívající ve zrušení vyvlastnění, pokud o to vyvlastňovaný požádá. Jestliže tedy za dané situace vyvlastňovaný podá bezvadnou žádost, nemá vyvlastňovací úřad v zásadě jinou možnost, než rozhodnout o zrušení provedeného vyvlastnění.“

Zákon o vyvlastnění totiž nestanoví jakoukoli lhůtu, která by časově omezovala právo vyvlastňovaného podat žádost o zrušení vyvlastnění. Nejvyšší správní soud nicméně připustil, že aplikace této přísné právní úpravy zrušení vyvlastnění by mohla v některých konkrétních případech vést k paralýze institutu vyvlastnění a k zákonodárcem nepředvídaným důsledkům. Proto současně dovodil, že pokud by vyvlastnitel činil příslušné kroky směřující k včasnému zaplacení náhrady za vyvlastnění, avšak ze strany vyvlastňovaného by docházelo k účelovým obstrukcím při přijetí náhrady, mohla by být na to navazující žádost o zrušení vyvlastnění posouzena jako zneužití práva, kterému by nebylo možné poskytnout ochranu. To bude vždy otázkou konkrétních a individuálních skutkových okolností, které budou muset být v řízení prokázány. V posuzované věci však nebylo v předchozím řízení prokázáno, že by se o takové mimořádné okolnosti jednalo.

Převzato z tiskové zprávy Nejvyššího správního soudu

Text judikátu sp. zn. 8 As 29/2021 nebyl zatím zveřejněn