Příprava na minulou válku? Zdroj: Redakce

Příprava na minulou válku?

V minulém měsíci se konaly dvě akce, které si byly podobné víc než by se mohlo na první pohled zdát. Nejprve to bylo v rámci Pražského právnického jara Stálou konferencí českého práva pořádané sympozium s názvem Ústavní projekce dělby moci, o čtrnáct dnů později konference Soudcovské unie České republiky, která se zabývala vymezením kritérií určujících kariéru soudce, jinak řečeno kariérním řádem.

Mgr. Petr Černý

Mgr. Petr Černý

soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře

Mgr. Petr Černý

soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře

Vlastenecký sál Karolina slyšel přednášky několika profesorů, docentů, vysokoškolských učitelů, ústavních soudců, náměstka ministra, zástupců Veřejného ochránce práv a advokacie. Všem doporučuji přečíst si sborník těchto přednášek, jenž by měl být v podzimních měsících vydán. Když už to nebude kvůli dělbě moci ve starém Římě ve 4. století před n.l. z úst prof. JUDr. Michala Skřejpka, Dr.Sc., pojednání o difuzi moci v podání prof. JUDr. Aleše Gerlocha, CSc., nebo přednáškám soudců Ústavního soudu prof. JUDr. Vladimíra Sládečka, Dr.Sc., Ing. JUDr. Jiřího Zemánka, CSc. a JUDr. Davida Uhlíře, kteří v důsledku hovořili o aplikaci teorie v jejich praxi, pak zejména pro soudce obecných soudů mohou být významným poučením poznámky doc. JUDr. Pavla Matese, CSc., emeritního soudce Ústavního soudu ČSFR, k otázce dělby moci a nových pramenů práva.

To interní konference Soudcovské unie o kariérním řádu soudce se konala ve skromnějších, nicméně účelu zcela postačujících prostorách hotelu Skalský dvůr nedaleko od Nového Města na Moravě. Mezi účastníky byste sice marně hledali nějakého vysokoškolského profesora či docenta, ale dovolím si tvrdit, že to nebylo na škodu věci. Všichni diskutující jasně prokázali, že jsou jim zvnitřnělé postuláty právního státu, jsou si vědomi úlohy i limitů soudní moci. Diskuse byla bohatá, obsažná, ale vždy korektní. Musím říci, že z obou akcí jsem měl prima vista velmi dobrý dojem. Ale později jsem znejistěl.

Oběma akcemi se totiž jako obligátní červená nit vinula bezradnost s odpovědí na základní otázku. Jak získat v daný čas, na dané místo a s daným rozsahem moci toho správného člověka? Všichni měli na paměti alarmující příklady těch, kteří z nějakého důvodu selhali. Ať už v malém, v poměrech nějakého okresního soudu, tak ve „velkých dějinách“ světa. Ale řešení, snad kromě podrobné zákonné úpravy, nenabídli.

Na konferenci o kariérním řádu většina prezentovaných stanovisek a návrhů dříve či později narazila na všeobjímající problém kontroly kontrolujících, jinými slovy, jak zabezpečit, aby výběrové řízení (a žádný jiný způsob kreace soudce a jeho profesního postupu nebyl shledán možným) bylo skutečně objektivní a férové. Při řešení otázky kariérního růstu soudců pak byly úvahy diskutujících limitovány premisou, že není možno připustit, aby hodnocení soudců prováděli představitelé moci výkonné, pokud mají být respektovány principy dělby moci. Při neexistenci nejvyšší rady soudní moci ve smyslu doporučení např. Benátské komise totiž nelze takové hodnocení reálně uskutečnit. Jiná věc je, že neformálně je každý soudce posuzován odvolacími a dovolacími senáty. Není-li hodnocení formalizováno, může to mít v dnešních poměrech vliv pouze na nabídku stáže u vyššího soudu, nemůže to však mít vliv na opačný případ. Tedy řešení jeho zásadních pochybení, včetně otázky způsobilosti k výkonu funkce. Praxe ministerského modelu řízení justice, který funguje v Rakousku a Německu, je na naše poměry nepřenositelná, protože tam mají významnou roli soudcovské rady, resp. personální senáty, a jejich výstupy. To v kombinaci se znatelně vyšší politickou kulturou nedovolí ministrovi spravedlnosti rozhodnout v rozporu s doporučením těchto senátů, ale přesto i tam sílí hlasy, které tento systém kritizují a upozorňují na jeho slabiny. Ty v Německu pocházejí zejména z nejednotnosti a nepřehlednosti kritérií pro kariérní postup soudce v jednotlivých spolkových zemích, možnosti vypisovat určitým osobám na míru šitá výběrová řízení, časté ovlivňování potenciálních uchazečů, aby se o místo neucházeli etc. Přestože jsou tyto praktiky všem začínajícím soudcům známy, jsou jimi ve velké většině akceptovány. Zjevně proto, aby si nezkazili budoucí kariérní růst... .

Po špatných zkušenostech Slovenska s jejich nejvyšší soudní radou je u našich nejbližších sousedů patrná snaha po tak podrobně upravené činnosti této rady, aby byla téměř vyloučena možnost z jiných důvodů zkresleného rozhodnutí. To se projevuje i v otázce hodnocení soudců jeho kazuistickou úpravou, až křečovitou snahou po veřejnosti a průhlednosti všeho rozhodování, která však podvazuje možnosti posuzování uchazečů též podle těch kritérií, která hrají svou roli v praktickém životě, ale jen stěží je možné včlenit je do právní úpravy. Mám tím na mysli těžko popsatelný dojem z uchazeče, jeho charisma, způsob vystupování, pověst apod.

Jistě se shodneme na tom, že snaha čelit možnosti jakéhokoli myslitelného zneužití moci, politická korektnost a podrobná právní úprava každé části života jedince, je signifikantní pro současnou euroatlantickou civilizaci.

Koncept liberální demokracie a právního státu v našich poměrech je výsledkem snažení evropských zemí po druhé světové válce personifikovaných do osob francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana a německého kancléře Konrada Adenauera. Díky nim byl položen základní kámen Evropských společenství v podobě Evropského společenství uhlí a oceli z roku 1951. Není náhodou, že oba byli konzervativními politiky. Kancléř Adenauer byl zakladatelem CDU (Křesťansko-demokratické unie), Robert Schuman členem Lidového republikánského hnutí, což byla v té době významná křesťansko-demokratická strana ve Francii. Tento poválečný model liberální demokracie s garantováním lidských práv vědomě opustil předválečné panství pozitivního práva, které mj. dovolilo aplikaci Norimberských zákonů bez ohledu na jejich obsah. Národy Západní Evropy, zejména Francouzi a Němci, se jakoby s údivem dívali jeden na druhého a nechápali, jak si navzájem mohli ve válce dělat takové ukrutnosti. Řešení pro tu dobu našli i v tom, co je přes všechny rozdíly spojovalo, a to křesťanské základy jejich společností tak hluboko vryté do kolektivního vědomí, že je bylo možno použít jako základ nadřazenosti přirozeného práva nad tím psaným. Rozvinulo se ústavní soudnictví, zvýšila se odpovědnost soudce za výklad právního předpisu. Přestal být ústy zákonodárce. Ale téměř o sedmdesát let později tyto zvnitřnělé principy mizí a liberální demokracie čelí krizi.

Výsledkem je křečovitá snaha zamezit jakémukoli nežádoucímu jednání stále podrobnější a kazuističtější (a právě proto nedokonalou) právní úpravou všech oblastí života, na které ještě před třiceti lety stačily všem známé morální zásady. Tento normativní systém budovaný celá staletí však v současnosti stále více nefunguje. Každý den jsme svědky jeho rozkladu v našem sociálním okolí, na stránkách novin či časopisů, obrazovkách televizí, počítačů či chytrých telefonů. Dříve nemyslitelné chování stává se nejprve tolerovaným a posléze normálním, práva bez povinností a odpovědnosti, to je cíl mnohých. Platí, že tam, kde není morálka, musí být zákon, aby bylo možno žádoucí chování vynutit třeba i silou. Hypertrofovaná produkce právních předpisů nahrazujících nepsaná pravidla právní úpravou potom v důsledku nejhůře dopadá na ty, kteří by se řádně chovali i bez nich. Loajalita právě těchto lidí, která je nezbytná pro řádné fungování státu, mizí. Nemůže potom být řeči jen o erozi mravnosti tak, jak je známa, nýbrž i o erozi státnosti.

A v tomto prostředí se mnozí snaží udržet při životě princip dělby moci, který je považován za nezbytný ze stejných důvodů v republikánském Římě, před třemi stoletími, kdy o něm uvažovali John Locke a hrabě Montesquieu, jakož i nyní. Má zabránit usurpaci moci ve státě jednou silou. Ono obecně známé dělení na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní však pokulhává. A není to proto, že v moderní západní společnosti je možno hovořit i o moci kontrolní, a že by jistě bylo možno uvažovat i o dalším pilíři moci, který má svůj původ v aktivitách občanských, těch, které bývají souhrnně označovány jako občanská společnost. Princip dělby moci sám o sobě možná na svých teoretických východiscích nic neztratil, problém je v tom, že moderní spotřební společnost jej přestává považovat za podstatný pro svou existenci. Je to jistě i proto, že je její stále větší části srdečně jedno, zda je jedna moc či existuje nějaká její dělba, hlavně když neustává proud peněz pro uspokojování vlastních potřeb, ať už jde odkudkoli a na úkor čehokoli. V očích těchto lidí hraje stát už jen roli poskytovatele prostředků na živobytí a jakéhosi domovníka, který zařizuje dodávku elektřiny, vody, odvoz odpadků, uklízí dům a zamyká dveře, a běda mu, když to někdy neudělá. Je jim přitom vlastně lhostejné, kdo tímto domovníkem je, protože kdesi nad ním je jako v Kafkově Zámku ještě několik nadřízených. Říkají si, že ty sice nikdy nepoznají, ale oni stejně všechno o obyvatelích domu vědí. A vědí to i o tom domovníkovi.

Jsme svědky postupného vytváření nového normativního systému. Systému, který byl v minulosti vlastní většinou jen jedincům s dissociální poruchou osobnosti, systému norem pavlačového domu. Sobectví, závist, pomluva, stížnosti, křik, naschvály, přehlížení, šikana, drobné krádeže, nahlížení druhým do soukromí a k tomu pocit vlastní výjimečnosti, který nás ze společenství nájemníků domu vyděluje.

Uvědomil jsem si, že při úvahách o kariérním řádu i dělbě moci všichni vycházíme z minulých zkušeností, abychom předešli minulým rizikům. Budoucnost však pracuje s jinými proměnnými. Jsme jako Francie před druhou světovou válkou. Stavíme Maginotovu linii, ale chystá se blitzkrieg.

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články