Česká republika se dlouhodobě úspěšně vyhýbala přímé zákonné úpravě problematiky whistleblowingu zejména z důvodu, že na ní nebyla politická ani celospolečenská shoda. [1] V převážné části české společnosti je na whistleblowing pohlíženo jako na něco negativního, a je zaměňován s konotacemi jako je udavač nebo práskač, tedy s pojmy, jenž mají úzkou spojitost s totalitními režimy působícími v minulosti na našem území.