Právo na odpojení

Úvod

Většina zaměstnanců byla s příchodem pandemie COVID-19 s ohledem na svoje vlastní zdraví a zdraví svých blízkých nucena odsunout se na nedobrovolnou práci z domova. I přestože práce z domova má svůj legislativní základ v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále „zákoník práce“), její podrobnou úpravu zákon neobsahuje a zaměstnanci nejsou chráněni před jejími negativními následky.

Dle výzkumu společnosti Eurofound se od vypuknutí pandemie COVID-19 práce z domova rozšířila o téměř 90 %.[1] Předmětný výzkum taktéž ukázal, že u lidí, kteří pracují z domova, je více než dvakrát vyšší pravděpodobnost, že překročí zákonem povolené maximum 48 pracovních hodin týdně. Dle výzkumu 30 % z osob pracujících na home office uvádí, že pracují ve volném čase každý den nebo několikrát týdně.

S home office jsou tedy ve většině případů spojeny i nedobrovolné přesčasy zaměstnanců. Tento problém by však mohl být vyřešen chystanou reformou evropské právní úpravy, která byla iniciována Evropským parlamentem. Ten přišel s návrhem zavedení tzv. práva na odpojení, které zaručí zaměstnancům rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem.

Zákoník práce

Ačkoli není zaměstnanci výslovně právo na odpojení dle zákoníku práce zaručeno, neznamená to, že mu není poskytnuta žádná ochrana před pracovními potřebami zaměstnavatele. Dle ust. § 79 zákoníku práce je stanovenou týdenní dobou základní pracovní doba, která činí 40 hodin týdně (v dvousměnném pracovním režimu 38,75 hod. týdně a v třísměnném a nepřetržitém režimu 37,5 hod. týdně). Práce přesčas je upravena v ust. § 93 zákoníku práce, které stanoví, že zaměstnavatel může nařídit práci přesčas v maximálním rozsahu 8 hodin týdně a nejvýše 150 hodin v kalendářním roce, a to pouze z vážných provozních důvodů. Zaměstnanci dle ust. § 114 zákoníku práce pak za dobu práce přesčas přísluší mzda a příplatek ve výši 25 % průměrného výdělku.

Pro zajištění právní jistoty zaměstnanců by tedy mělo být právo na odpojení dle názoru autora upraveno v zákoníku práce výslovně. K inspiraci mohou posloužit i zahraniční úpravy evropských států.

Právní zakotvení práva na odpojení zaměstnance ve vybraných evropských státech

Ve Francii se k problematice práva na odpojení zaměstnanců vyjádřil francouzský nejvyšší soud (Cour de Cassation), který ve svém rozhodnutí ze dne 2. 1. 2001[2] stanovil, že zaměstnanec nemá žádnou povinnost přijmout požadavek na práci z domova anebo si brát jakékoliv dokumenty či pracovní prostředky k sobě domů. K tomu v roce 2004 tentýž soud dodal, že pokud je zaměstnanec mimo pracovní dobu nedostupný na telefonu, nelze to považovat za zanedbání jeho povinností.[3]

Právo na odpojení je zakotveno ve francouzském zákoníku práce[4], který v čl. L. 2242-8, § 7 stanoví, že zaměstnavatel je povinen přijmout taková opatření, která zajistí zaměstnanci nejen právo na odpojení, ale budou současně regulovat používání digitálních nástrojů takovým způsobem, aby bylo zaručeno právo zaměstnance na odpočinek a osobní život. Zaměstnavatelům je tak zákonem poskytnuta volba, jakým způsobem bude právo zaměstnanců na odpojení naplňováno.

Italská úprava práva na odpojení zaměstnance byla přijata nařízením italského Senátu č. 2233-B[5] teprve nedávno, a ve své podstatě je obdobná úpravě ve francouzském zákoníku práce, kdy taktéž stanovuje právo zaměstnance na odpočinek a právo na odpojení od veškerých komunikačních prostředků.

Nejaktuálnější je však novela, která proběhla 19. února 2021 ve slovenském zákoníku práce[6], který v současnosti rozlišuje mezi prací z domova a teleprací. Teleprací se pak dle uvedeného zákona rozumí práce, která se vykonává s použitím informačních technologií. Podle ust. § 52 odst. 10 slovenského zákoníku práce mají osoby, které spadají do příslušných kategorií, právo zdržet se ve volném čase (včetně dovolených a svátků) používání veškerých pracovních prostředků.

Navrhovaná úprava EU

Evropský parlament dne 21. ledna 2021 přijal usnesení obsahující doporučení Evropské komisi k přijetí úpravy, která by zajistila zaměstnancům právo na odpojení.[7] V doporučení konstatoval, že na úrovni Unie v současné době neexistuje žádný právní předpis konkrétně upravující právo odpojit se a právní předpisy v této oblasti se v jednotlivých členských státech značně liší.

Za účelem zlepšení bezpečnosti a zdraví pracovníků v pracovním poměru je dle Evropského parlamentu nezbytné přijmout takovou právní úpravu, která usnadní sladění pracovního a soukromého života pracovníkům, kteří jsou rodiči či pečujícími osobami.

Dle doporučení Evropského parlamentu by nová směrnice měla v členských státech zajistit přijetí právní úpravy, která bude obsahovat:

• praktická ujednání týkající se vypnutí digitálních nástrojů využívaných k pracovním účelům, včetně veškerých monitorovacích nástrojů souvisejících s výkonem povolání;
• systém pro měření délky pracovní doby;
• kritéria pro uplatnění jakékoli odchylky od požadavku, aby zaměstnavatelé prováděli právo pracovníků odpojit se;
• v případě odchylky od předchozího kritéria, určení způsobu výpočtu náhrady za práci vykonanou mimo pracovní dobu;
• opatření na zvyšování povědomí o právech zaměstnanců, včetně školení na pracovišti, která provedou zaměstnavatelé s ohledem na pracovní podmínky