Svoboda projevu soudců na sociálních sítích: Danileţ proti Rumunsku

Přinášíme vám to nejpodstatnější z judikátu, proti kterému se v společném odlišném stanovisku vyslovilo sedm ze sedmnácti členů velkého senátu, včetně soudkyně Kateřiny Šimáčkové.

Stížnost č. 16915/21 podal k ESLP rumunský soudce Danileţ (dále „stěžovatel“), který čelil disciplinárnímu řízení pro dva příspěvky, v nichž se kriticky vyjadřoval k politickému dění v Rumunsku a které uveřejnil na svém veřejném facebookovém profilu. Konkrétně se v prvním z příspěvků věnoval oslabování státních institucí, přičemž se podrobněji věnoval otázce, jestli by armáda mohla být povolána k ochraně ústavního pořádku. Ve druhém příspěvku sdílel rozhovor se státním zástupcem, který kritizoval stav justice, s komentářem oceňujícím odvahu státního zástupce ke kritice propouštění nebezpečných vězňů a k upozornění na „lynčování“ soudců a státních zástupců.

Disciplinární orgány dospěly k závěru, že první příspěvek naznačoval, že soudce shledává ústavně přijatelným zásah armády na obranu demokracie. Druhý příspěvek podle orgánů používal nepřiměřený jazyk. Rumunská Nejvyšší rada soudnictví shledala, že stěžovatel porušil povinnost zdrženlivosti spjatou s výkonem funkce soudce, a uložila mu sankci v podobě snížení platu o 5 % na dobu dvou měsíců, kterou později potvrdil i rumunský Nejvyšší soud s odkazem na povinnosti zdrženlivosti soudců při výkonu svobody projevu.

Stěžovatel namítal, že tato kárná sankce představovala nepřiměřený zásah do jeho svobody projevu podle článku 10 Úmluvy. Konstatoval, že se projednávaná věc odlišuje od dosavadní judikatury ke svobodě projevu soudců či státních zástupců, neboť stěžovatel byl sankcionován za osobní názor vyjádřený na veřejně přístupném profilu na sociální síti s vysokou sledovaností, přičemž část jeho sdělení nesouvisela přímo s výkonem justice.

ESLP upřesnil a sjednotil svá dosavadní kritéria pro posuzování projevu soudců a státních zástupců na internetu, včetně fotografií, videí či dokonce i pouhých „lajků“:

1. obsah a formu projevu,
2. kontext projevu a postavení jeho autora,
3. důsledky projevu,
4. závažnost uložené sankce, která může mít odrazující účinek nejen u dotčeného soudce či státního zástupce, ale i na danou profesní skupinu jako takovou,
5. nezbytnost procesních záruk v disciplinárních řízeních, včetně nezávislého a plného přezkumu, kontradiktornosti řízení a povinnosti řádného odůvodnění rozhodnutí.

V kontextu projednávané věci ESLP zdůraznil, že nedostatky v odůvodnění vnitrostátních soudů mohou vést k porušení článku 10 Úmluvy, neboť mohou znemožnit přezkum ESLP nebo neprokázat existenci „relevantních a dostatečných“ důvodů pro zásah. Vzhledem k výsadnímu postavení soudnictví v demokratické společnosti je však nezbytný přísný přezkum proporcionality. V této věci proto ponechal vnitrostátním orgánům pouze úzký prostor pro uvážení při posouzení, zda zásah do stěžovatelovy svobody projevu odpovídal „naléhavé společenské potřebě“ a byl přiměřený legitimnímu cíli.

K samotným výrokům stěžovatele ESLP uvedl, že je třeba je posuzovat v jejich kontextu. První příspěvek lze chápat jako obranu ústavního pořádku a pokračující nezávislosti institucí demokratického státu. Soud poznamenal, že v odůvodnění vnitrostátních orgánů o omezení svobody projevu stěžovatele není nic, co by naznačovalo, jak mohly jeho výroky narušit řádné fungování vnitrostátní justice nebo poškodit důstojnost a čest soudcovského povolání či důvěru veřejnosti, kterou toto povolání musí vzbuzovat.

K formě sdělení ESLP připustil, že stěžovatel první příspěvek formuloval víceznačně. Podle rumunského Nejvyššího soudu příspěvek naznačoval možnost nasazení armády v ulicích jako řešení pro zachování ústavní demokracie, podle vlády představoval „výzvu chopit se zbraní“ za účelem ochrany demokracie. Stěžovatel naopak tvrdil, že jeho záměrem bylo vyzvat čtenáře, aby si představili, že armáda jednoho dne vyjde do ulic proti vůli lidu pod záminkou ochrany demokracie. Dle ESLP používání nejasného jazyka ve vyjádřeních soudce nebo státního zástupce na sociálních sítích může být problematické zejména tehdy, mohou-li být tato vyjádření vykládána jako podněcování k nenávisti či násilí, byť i nepřímé. Celkově však jeho výroky posoudil tak, že odkazy na armádu v podstatě vyjadřovaly jeho obavy z rizika politického vlivu, byť by bylo vhodnější použít přesnější formulace.

Ve vztahu k druhému příspěvku ESLP konstatoval, že uložení disciplinární sankce bylo založeno především na použití rumunského výrazu, jehož překlad byl v řízení před velkým senátem předmětem sporu mezi stěžovatelem a vládou. Soud připustil, že vnitrostátní orgány jsou lépe postaveny k pochopení a posouzení určitých slovních obratů a jejich významu v konkrétním případě, a zejména k posouzení toho, jak je může vnímat veřejnost. Zároveň nevyloučil, že i jediný výraz použitý soudcem nebo státním zástupcem může sám o sobě odůvodnit disciplinární sankci, pokud tón či jazyk postrádají potřebnou zdrženlivost a mohou ohrozit důvěru veřejnosti v justici.

V posuzovaném případě nicméně dospěl ESLP k závěru, že vnitrostátní orgány nevysvětlily, v čem měl výraz významně překročit meze přiměřenosti inherentní ve funkci stěžovatele, ani proč byl natolik závažný, že odůvodňoval disciplinární sankci. Jejich odůvodnění se omezilo na konstatování, že samotné použití tohoto výrazu postačuje k odpovědnosti, aniž by byl posouzen jeho význam v kontextu, v němž byl použit. Zároveň stěžovatelovy výroky zjevně spadaly do kontextu debaty o otázkách veřejného zájmu, týkajících se legislativních reforem justice. Stěžovatel navíc vyjádřil osobní názor v rámci svých aktivit zaměřených na zvyšování povědomí o lidských právech, k otázkám fungování justice a v průběhu debaty o otázkách veřejného zájmu. Požíval tedy obecně širší ochranu svobody projevu.

Dále poznamenal, že první stěžovatelův příspěvek se netýkal soudních řízení, která byla v době jeho zveřejnění „probíhající“. Byl zveřejněn dříve, než byly soudní řízení týkající se politické kontroverze, jíž se týkala, zahájena před vnitrostátními soudy. K důsledkům stěžovatelových výroků uvedl, že první příspěvek neobsahoval žádnou výzvu k násilí ani k lidovému povstání, která by vyžadovala zvláštní zdrženlivost či opatrnost. Dospěl k závěru, že nic neprokazovalo, že příspěvek stěžovatele ohrozil nezávislost a nestrannost justice, právo na spravedlivý proces nebo důvěru veřejnosti v justici. Druhý příspěvek se pak týkal fungování

justice a šlo tedy o věc veřejného zájmu. Podle ESLP bylo klíčové, že neobsahoval žádné nenávistné výroky ani výzvy k násilí, jejichž šíření by mohlo vyvolat legitimní obavy ohledně důstojnosti soudcovské funkce.

Z hlediska kritéria závažnosti sankce ESLP úvodem poznamenal, že vnitrostátní orgány uložily stěžovatelovi jednou sankci – snížení platu o 5 % na dobu dvou měsíců – aniž by specifikovaly, do jaké míry se každé z těchto sdělení podílelo na zjištěném disciplinárním deliktu a na celkové uložené sankci. Ve vztahu k oběma příspěvkům šlo o výroky týkající se veřejného zájmu, které obecně požívají vysoké úrovně ochrany podle článku 10 Úmluvy. Podle ESLP byla sankce způsobilá odrazovat stěžovatele od podobných projevů v budoucnu.

Vnitrostátní orgány však neposoudily, zda měl sporný výraz dostatečný faktický kontext, ani jak konkrétně překročil meze přiměřenosti soudcovského projevu. Nezkoumaly ani kontext, v němž byly výroky učiněny a omezily se na konstatování, že samotné použití tohoto výrazu postačuje k uložení disciplinární sankce.

ESLP proto dospěl k závěru, že výroky stěžovatele nebyly způsobilé narušit požadovanou přiměřenou rovnováhu mezi mírou, v níž se stěžovatel jako soudce mohl zapojovat do společenského života za účelem obrany ústavního pořádku a státních institucí, a potřebou, aby byl vnímán jako nezávislý a nestranný při výkonu své funkce.

S ohledem na vše, co jsme uvedli výše, dospěl ESLP k závěru, že zásah nebyl založen na „relevantních a dostatečných“ důvodech, a tedy nesplňoval požadavek „naléhavé společenské potřeby“ a shledal tak porušení článku 10 Úmluvy.

Soudci Gnatovskyy a Răduleţu ve svém společném souhlasném stanovisku uvedli, že pokud je hlavním fórem veřejné debaty internet, a pokud toto fórum často zaplní hlasy populistů, soudci si nemohou dovolit mlčet. Zvolí-li vhodný způsob svého vystupování v online prostoru, mohou veřejnosti vysvětlit právní otázky přístupnou formou a bojovat proti dezinformacím, čímž zásadně přispějí k udržení právního státu. Sankcionovat je za takové projevy by znamenalo jejich izolaci právě ve chvíli, kdy jim veřejnost, které slouží, potřebuje co nejlépe porozumět.

Sedm soudců se ve svém společném disentu (Ktistakis, Šimáčková, Elósegui, Felici, Derenčinović, Arnardóttir a Ní Raifeartaigh) vyjádřilo, že zásah do svobody projevu stěžovatele nebyl učiněn v rozporu s článkem 10 Úmluvy, neboť vnitrostátní orgány podle nich poskytly relevantní a dostatečné důvody a zachovaly přiměřenou rovnováhu mezi svobodou projevu soudce a ochranou autority a nestrannosti justice. Zdůraznili, že soudci podléhají zvýšené povinnosti zdrženlivosti i při vystupování na sociálních sítích a že stěžovatelovy výroky mohly být oprávněně vnímány jako nejednoznačné či nevhodné, zejména ve světle jejich možného dopadu na důvěru veřejnosti v soudnictví. Dále uvedli, že vnitrostátní orgány jsou nejlépe způsobilé posoudit jazykové nuance a kontext výroků i jejich dopad v daném kulturním prostředí, přičemž jejich skutková zjištění i hodnocení důsledků pro autoritu justice mají být respektována. Celkově proto dospěli k závěru, že zásah byl v souladu s Úmluvou a většina senátu nepřiměřeně nahradila hodnocení vnitrostátních soudů vlastním posouzením.