Kamerové systémy na pracovišti jako kontrolní priorita inspekce práce v roce 2026

Relevantní právní úprava

Kontrolu zaměstnanců upravuje § 316 zákoníku práce. Podle jeho druhého odstavce nesmí zaměstnavatel bez závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele narušovat soukromí zaměstnance na pracovištích a ve společných prostorách tím, že jej podrobuje otevřenému nebo skrytému sledování. Je-li takový důvod dán, ukládá třetí odstavec zaměstnavateli povinnost přímo informovat zaměstnance o rozsahu kontroly a o způsobech jejího provádění.

Jde o dvě samostatné povinnosti, kterým odpovídají také samostatné skutkové podstaty přestupků. Podle § 24a odst. 1 a 2 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, lze právnické nebo podnikající fyzické osobě uložit za neoprávněné narušení soukromí zaměstnance pokutu až do výše 1 000 000 Kč a za nesplnění informační povinnosti pokutu až do výše 100 000 Kč. U zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, jsou sankce nastaveny shodně podle § 11a téhož zákona. V souvislosti s jedním kamerovým systémem přitom mohou být naplněny obě skutkové podstaty současně.

Zásadní je, že § 316 odst. 2 zákoníku práce je kogentním ustanovením. S ohledem na § 4a odst. 4 zákoníku práce se od něj nelze odchýlit ani se souhlasem zaměstnance. Souhlas zaměstnance proto sám o sobě nemůže legalizovat kamerové sledování, pro které nejsou splněny zákonné podmínky.

Vedle zákoníku práce se uplatní také pravidla ochrany osobních údajů. Pokud kamerový systém zachycuje identifikovatelné osoby a dochází ke zpracování jejich osobních údajů, je zaměstnavatel jejich správcem a musí splnit povinnosti vyplývající z GDPR a souvisejících předpisů. Jeden kamerový systém tak může podléhat kontrole jak orgánů inspekce práce, tak Úřadu pro ochranu osobních údajů.

Příklad z rozhodovací praxe

Ilustrativně lze zmínit např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 22 Ad 11/2023. V tomto konkrétním případě oblastní inspektorát práce v rámci své kontrolní činnosti kontroloval prodejnu potravin a občerstvení a zjistil mimo jiné kameru umístěnou v kanceláři, která zároveň sloužila jako kuchyňka pro zaměstnance, a další kameru ve skladu se záběrem směrem ke vstupu do šatny.

Správní soud věc následně posuzoval pomocí testu proporcionality. Zkoumal tedy vhodnost zvoleného opatření, jeho potřebnost a následně případné poměření závažnosti kolidujících práv a zájmů.

Kritérium vhodnosti kamerový systém splnil. Zaměstnavatel však neprošel kritériem potřebnosti, protože v řízení netvrdil ani nedoložil, že by zvažoval nebo využil méně invazivní prostředky. Inspektorát přitom poukazoval například na uzamčení dveří, mechanické či elektronické zabezpečení nebo namátkové kontroly. Zaměstnavatel současně neprokázal, že by k ohrožení chráněných hodnot v dotčených prostorách reálně docházelo v intenzitě, která by kamerové sledování odůvodňovala. Ke třetímu kroku testu již soud nepřistoupil, protože nebylo splněno kritérium potřebnosti.

Závažný důvod spočívající ve zvláštní povaze činnosti přitom nestačí pouze obecně konstatovat. Zaměstnavatel musí být schopen konkrétně vysvětlit, proč je v daných podmínkách kamerové sledování potřebné, jakou hodnotu chrání, před jakým konkrétním rizikem a proč stejného cíle nelze dosáhnout méně invazivním způsobem. Zákonné podmínky přitom musí být splněny již v době zavedení a provozování kamerového systému. Dodatečně vytvořená argumentace nemůže zpětně napravit situaci, kdy pro sledování zaměstnanců v rozhodné době objektivně nebyly splněny zákonné podmínky.

Posouzení navíc nelze provést pouze obecně pro kamerový systém jako celek. Je nutné zohlednit jednotlivé monitorované prostory, konkrétní záběry kamer, účel sledování a intenzitu zásahu do soukromí zaměstnanců. Kamera snímající například vstup do objektu proto může vyžadovat jiné posouzení než kamera zabírající zaměstnanecké zázemí.

Zvýšenou obezřetnost vyžaduje především monitoring prostor, v nichž zaměstnanci oprávněně očekávají vyšší míru soukromí. Sledování prostor určených k ryze soukromým úkonům, zejména toalet, sprch nebo prostor, v nichž se zaměstnanci převlékají, je zásadně nepřípustné. Velmi obtížně obhajitelný bývá také monitoring kuchyněk, denních a odpočinkových místností nebo obdobného zaměstnaneckého zázemí, zejména pokud lze chráněného cíle dosáhnout mírnějším prostředkem. Stejně tak nepostačí odůvodnění založené pouze na obecných okolnostech podnikání, neboť zaměstnavatel musí vždy vycházet z konkrétních podmínek vlastního provozu.

Na druhé straně může kamerový monitoring obstát například v prostorách, v nichž je chráněná hodnota vystavena konkrétnímu a doložitelnému riziku a stejného cíle nelze dosáhnout mírnějším způsobem. Může jít například o některé vstupy do objektu, místa manipulace s významnějšími hodnotami, venkovní perimetr nebo sklady s cenným zbožím. Samotná skutečnost, že jde o prodejní plochu, pokladní zónu, vstup do objektu nebo sklad, však oprávněnost kamerového sledování zaměstnanců automaticky nezakládá. Vždy je nutné posoudit konkrétní riziko, povahu činnosti zaměstnavatele, nezbytnost sledování a jeho přiměřenost.

Co je potřeba hlídat

V prvé řadě je nutné ohlídat účel a záběr kamer. Účelem musí být ochrana konkrétní hodnoty před konkrétním rizikem, nikoli pouze obecná potřeba mít přehled o provozu. Stejně důležitý je skutečný záběr kamery. Rozhodující není pouze to, kde je kamera fyzicky umístěna, ale především jakou část pracoviště skutečně snímá a zda do jejího záběru nevstupují prostory, které pro deklarovaný účel sledovat není nutné.

Současně samotná kontrola pracovní výkonnosti zaměstnanců jako závažný důvod pro kamerový monitoring zpravidla neobstojí. Kontrola plnění pracovních úkolů a pracovních povinností patří mezi úkoly vedoucích zaměstnanců a nelze ji bez dalšího nahrazovat nepřetržitým kamerovým sledováním.

Informování zaměstnanců

Druhou důležitou oblastí je informační povinnost podle § 316 odst. 3 zákoníku práce. Samotné označení monitorovaného prostoru piktogramem nebo informační cedulí nenahrazuje povinnost zaměstnavatele přímo informovat zaměstnance o rozsahu kontroly a způsobech jejího provádění. Zaměstnavatel by měl být zároveň schopen prokázat, že zaměstnanci příslušné informace skutečně obdrželi. Vedle této pracovněprávní informační povinnosti je nutné splnit také informační povinnost podle předpisů o ochraně osobních údajů. Zaměstnanci proto musí získat informace mimo jiné o účelu a právním základu zpracování, správci osobních údajů, době uchování záznamů, příjemcích nebo kategoriích příjemců údajů a svých právech.

Vhodným řešením je proto mít pro kamerový systém zpracovanou samostatnou dokumentaci, která oba okruhy povinností pokrývá a jejíž obsah odpovídá skutečnému nastavení kamerového systému.

Nakládání se záznamy

Třetí oblastí je nakládání s pořízenými záznamy. Přístup k nim by měly mít pouze předem určené oprávněné osoby a jejich používání musí odpovídat předem stanovenému účelu kamerového systému. Kamerové záznamy by proto neměly být bezdůvodně průběžně nebo namátkově prohlíženy například za účelem obecné kontroly zaměstnanců. Typicky se záznam vyhodnocuje v souvislosti s konkrétní událostí, kvůli které byl kamerový systém zaveden, například při podezření na krádež, poškození majetku nebo bezpečnostní incident.

Běžné záznamy je nutné uchovávat pouze po dobu nezbytně nutnou k dosažení stanoveného účelu. Úřad pro ochranu osobních údajů uvádí jako obecné vodítko, že ve většině běžných případů by měla postačovat doba nepřesahující 72 hodin. Delší doba uchovávání musí být odůvodnitelná konkrétními okolnostmi.

Vadně nastavený kamerový monitoring přitom nepřináší pouze riziko správní sankce. Zaměstnavatel se o kamerový záznam může chtít opřít například v pracovněprávním sporu a způsob jeho pořízení se následně může stát předmětem sporu o přípustnost a použitelnost takového důkazu.

Závěr

Kamerový systém na pracovišti proto nelze vnímat pouze jako technické opatření nebo jako otázku GDPR. Zaměstnavatel musí být schopen u jednotlivých monitorovaných oblastí vysvětlit, jaký závažný důvod spočívající ve zvláštní povaze jeho činnosti kamerové sledování odůvodňuje, jakou konkrétní hodnotu chrání, proč stejného cíle nelze dosáhnout mírnějším způsobem a proč je zvolený rozsah sledování přiměřený.

S ohledem na kontrolní priority inspekce práce pro rok 2026 je vhodné již nyní prověřit stávající kamerové systémy, jejich skutečné záběry, účely jednotlivých kamer, dobu uchovávání záznamů, okruh osob s přístupem k nim i způsob informování zaměstnanců. U systémů zavedených před několika lety je vhodné ověřit také to, zda původní důvody jejich používání stále trvají a zda jejich současné nastavení odpovídá aktuálním právním požadavkům.

Dobře nastavený kamerový systém může legitimně chránit majetek, bezpečnost zaměstnanců i další významné hodnoty zaměstnavatele. Pokud však zaměstnavatel nedokáže potřebnost a přiměřenost sledování doložit, může se z bezpečnostního opatření velmi rychle stát problém při kontrole inspekce práce, před Úřadem pro ochranu osobních údajů i v případném pracovněprávním sporu.