Elektrokoloběžky v silničním provozu

Ne vždy je však každému, kdo elektrokoloběžku v silničním provozu užívá, zcela jasné, jakými pravidly by se měl při této činnosti řídit a jaké povinnosti mu právní řád v souvislosti s tím ukládá.

Pravidla vztahující se k elektrokoloběžkám jsou v české vnitrostátní právní úpravě rozprostřena do několika právních předpisů upravujících odlišné právní vztahy. Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „zákon o silničním provozu“) upravuje, vedle dalšího, práva a povinnosti účastníků provozu na pozemních komunikacích, tedy i těch užívajících při své účasti elektrokoloběžku, či pravidla provozu na pozemních komunikacích vztahující se také na ty užívající elektrokoloběžku. Důležité jsou rovněž technické předpisy prezentované vyhláškou č. 153/2023 Sb., o schvalování technické způsobilosti vozidel a technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějšího předpisu, a zákon č. 30/2024 Sb. o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“).

Pro identifikaci pravidel, pod která provoz elektrokoloběžky spadá a jimiž je nutné se při jejím užívání řídit, není esenciální to, zda má tento nástroj elektrický pohon, ale především jeho technické parametry v čele s maximální konstrukční rychlostí.

Jak je elektrokoloběžka právním řádem posuzována

Zákon o silničním provozu v § 57 odst. 2 výslovně stanoví, že „jízdním kolem se z hlediska provozu na pozemních komunikacích rozumí i koloběžka“. Od toho se odvíjí celý běžný provozní režim klasických koloběžek a v návaznosti na to patrně (viz dále) také velké části elektrokoloběžek. Vyjdeme-li z této premisy, pak platí, že pokud elektrokoloběžka podléhá právnímu režimu koloběžky, osoba, která ji řídí, se neposuzuje jako řidič motorového vozidla, ale jako cyklista. To má přímý dopad na to, kde smí jezdit a kde nikoliv, zda může vjet na cyklostezku či na chodník a podobně. Není to však tak jednoduché.

Zákon o silničním provozu výslovně zmiňuje pojem koloběžka jen v této jediné souvislosti. Pro utvoření uceleného pohledu je potřeba nahlédnout rovněž do technických předpisů. Vyhláška o schvalování technické způsobilosti vozidel a technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích ve své příloze č. 8 vymezující technické požadavky na bezpečnost jízdních kol, potahových vozidel a ručních vozíků pro jejich užití v provozu na pozemních komunikacích (a to konkrétně v bodu 8.) uvádí, že jízdní kolo se považuje za jízdní kolo i v případě, že je dodatečně vybaveno pomocným motorkem, jestliže bude nadále zachován původní charakter jízdního kola, jeho výkon nepřesáhne 1 kW, v případě použití spalovacího motoru, nebude mít takový motor objem válce nebo válců větší než 50 cm3, maximální konstrukční rychlost nebude vyšší než 25 km.h-1 a montáž pohonného systému - motor, nádrž paliva nebo akumulátor na jízdní kolo si nevyžádá zásah na jeho nosných částech.

Je-li zákonem o silničním provozu považována z hlediska provozu na pozemních komunikacích koloběžka za jízdní kolo a zohledníme-li také příslušná ustanovení přílohy č. 8 uvedené vyhlášky, lze mít za to, že pokud výkon elektrokoloběžky nepřesáhne 1 kW a maximální konstrukční rychlost nebude vyšší než 25 km.h-1 (ostatní zmíněné podmínky přílohy vyhlášky budou u věcí konstruovaných jako elektrokoloběžky standardně splněny nebo pro ně nebudou z povahy věci relevantní), je taková elektrokoloběžka považována z hlediska provozu na pozemních komunikacích za jízdní kolo se všemi důsledky z toho plynoucími.

Aspektem, který může činit tento výklad problematickým, je slovo „dodatečně“ uvedený v návětí bodu č. 8 zmíněné přílohy č. 8 vyhlášky. Je zřejmé, že to, respektive příloha č. 8, jíž je součástí, byla primárně formulována, aby vymezila technické požadavky na bezpečnost jízdních kol, nikoliv elektrokoloběžek, jejíž aplikaci na ně dovozujeme toliko na základě analogie. Elektrokoloběžky jsou již od počátku konstruovány způsobem, jenž znamená, že elektromotor je v nich standardně integrován, je jejich nedílnou součástí. Není doplněn dodatečně, bez elektromotoru by šlo o obyčejnou koloběžku, nikoliv elektrokoloběžku.

Na druhou stranu, pokud bychom výhradně na základě zde formulovaného požadavku dodatečné montáže (elektro)motorku náhled na elektrokoloběžky jakožto na zařízení podléhající režimu jízdního kola vyloučili, nezbývalo by, než na elektrokoloběžky nahlížet jako na motorová vozidla s veškerými s tím souvisejícími povinnostmi týkajícími se například jejich registrace, povinného ručení, kvalifikačních požadavků na jejich řízení v silničním provozu a podobně. To v žádném případě neodpovídá aktuální realitě jejich provozu, navíc by to znamenalo striktní nepřípustnost jejich provozu na cyklostezkách, což jsou naopak komunikace, jejichž užití elektrokoloběžkáři je v místech, kde je cyklostezka k dispozici, především z důvodu plynulosti a bezpečnosti silničního provozu standardně preferováno a předpokládáno. Svou reálnou povahou a objektivním charakterem je elektrokoloběžka přeci jen bližší jízdnímu kolu než motorovému vozidlu.

Je zřejmé, že zákonodárce elektrokoloběžky vyznačující se specifickými vlastnostmi při formulaci této právní úpravy, k jejíž aplikaci na elektrokoloběžky docházíme, byť s jistými výhradami, na základě analogie, neměl nijak na zřeteli. Zde si nelze nepoložit otázku, proč režim elektrokoloběžek, které se v několika posledních letech velmi rozšířily a jejichž postavení je v rámci českého právního řádu, vzhledem k výše uvedenému, stále ne zcela jasné, nepostavil najisto, tím spíše, když tak v případě osobních přepravníků se samovyvažovacím zařízením a obdobných technických zařízení v podobě § 60a zákona o silničním provozu učinil již před deseti lety. De lege ferenda mu lze tento krok jedině doporučit.

Přes výše popsanou výhradu se, vzhledem k uvedeným okolnostem, přikláním k výkladu, na jehož základě je elektrokoloběžka s výkonem maximálně 1 kW a s maximální konstrukční rychlostí do 25 km/h považována pro účely provozu na pozemních komunikacích za jízdní kolo, z čehož na následujících řádcích také vycházím. Elektrokoloběžky, jejichž deklarovaná maximální konstrukční rychlost je vyšší než 25 km/h či mají výkon vyšší než 1 kW, již z hlediska jejich provozu na pozemních komunikacích režimu vyhrazenému jízdním kolům nepodléhají.

Zmíněná rychlostní hranice 25 km/h je tedy významná nikoliv v tom smyslu, že by šlo o jakýsi univerzální rychlostní limit. V podobě maximální konstrukční rychlosti jde o jeden z důležitých technických parametrů, kterému je třeba dostát pro to, aby byla elektrokoloběžka z hlediska provozu na pozemních komunikacích považována za jízdní kolo. Stejně tak musí být v tomto ohledu naplněn výkonový parametr dosahující maximální hodnoty 1 kW, tedy 1 000 W. Dle dostupných údajů bývají běžně prodávané městské elektrokoloběžky opatřeny elektromotory o výkonu cca 250 W (tedy 0,25 kW), přičemž jejich maximální konstrukční rychlost standardně hodnotu 25 km/h hodinu nepřesahuje. Výkonnější (a v České republice také běžně prodávané) elektrokoloběžky dosahují výkonu kolem 500-800 W (tedy 0,5-0,8 kW), jejich maximální rychlost bývá často za účelem naplnění podmínek výše popsané legislativy na právě 25 km/h výrobcem omezena.

Na českém trhu jsou samozřejmě dostupné také elektrokoloběžky ještě výkonnější, a to s výkonem 1 kW přesahujícím, jejichž maximální konstrukční rychlost bývá zpravidla také vyšší než uvedených 25 km/h. Ty již z hlediska technických požadavků a provozu na pozemních komunikacích za jízdní kolo samozřejmě považovat nelze, a to byť by byl překročen třeba jen jeden z dvojice uvedených parametrů (neřkuli oba). Právní povahou takových koloběžek, jejich případným zařazením do kategorie motorových vozidel a s tím souvisejícím určením, za jakých okolností by šlo o kterou skupinu motorových vozidel a jaké by to s sebou neslo právní důsledky, se v tomto pojednání dále nezabývám. I tato problematika je, jak je v Kraji zvykem, komplikovaná a závěry v mnoha ohledech nejasné, její podrobný rozbor by již dalece přesáhl rozsah vyhrazený tomuto pojednání.

Pravidla pro užívání běžné městské elektrokoloběžky posuzované jako jízdní kolo v silničním provozu

Zaměříme-li se na nejčastější běžné městské elektrokoloběžky k výkonem do 1 kW a nejvyšší konstrukční rychlostí do maximálních 25 km/h, na jejich provoz dopadají pravidla primárně určená pro cyklisty. To znamená, že na pozemních komunikacích je na elektrokoloběžce nutné jet při pravém okraji vozovky, a nejsou-li tím ohrožováni ani omezováni chodci, je možné jet po pravé krajnici (§ 57 odst. 2 zákona o silničním provozu). Cyklisté, a tedy stejně tak posuzovaní elektrokoloběžkáři, smějí jet jen jednotlivě za sebou (§ 57 odst. 3 zákona o silničním provozu).

Také pravidlo pro situaci, kdy se vozidla pohybují pomalu nebo stojí za sebou při pravém okraji vozovky, umožňující cyklistovi jedoucímu stejným směrem tato vozidla předjíždět nebo objíždět z pravé strany po pravém okraji vozovky nebo krajnici, pokud je vpravo od vozidel dostatek místa, dopadá rovněž na elektrokoloběžkáře, jenž je, stejně jako cyklista, povinen dbát při tom zvýšené opatrnosti. Uvedené neplatí, odbočuje-li vozidlo vpravo a dává-li znamení o změně směru jízdy (§ 57 odst. 4 zákona o silničním provozu).

Je-li zřízen jízdní pruh pro cyklisty, vyhrazený jízdní pruh pro cyklisty, stezka pro cyklisty nebo je-li na křižovatce s řízeným provozem zřízen pruh pro cyklisty a vymezený prostor pro cyklisty, je také elektrokoloběžkář povinen jich užít v daném místě a směru, ledaže by tím mohla být ohrožena bezpečnost nebo plynulost provozu na pozemních komunikacích (§ 57 odst. 1 zákona o silničním provozu). Elektrokoloběžkář užívající elektrokoloběžku podléhající režimu jízdního kola tedy nemá v těchto případech volbu, zda užít silnice nebo například souběžně zřízené cyklostezky či cyklopruhu. Pokud tím neohrozí bezpečnost nebo plynulost provozu na pozemních komunikacích, je povinen v místě dostupnou cyklistickou infrastrukturu využít.

Další pravidla uplatňovaná při užívání stezky zřízené pro chodce a cyklisty, ať již s oddělenými pruhy pro chodce a pro cyklisty, nebo bez takto oddělených pruhů, stejně tak jako při užívání přejezdu pro cyklisty, jež jsou vymezena v § 57 odst. 5, 6, a 8 zákona o silničním provozu, dopadají samozřejmě na elektrokoloběžkáře taktéž. U stezky zřízené pro chodce a cyklisty společně je výslovně upraveno především vzájemné soužití obou skupin, přičemž do druhé z nich spadají rovněž elektrokoloběžkáři. Na společné stezce tak nesmí elektrokoloběžkář především ohrozit chodce jdoucí po stezce. Na stezce s oddělenými pruhy pro chodce a pro cyklisty je elektrokoloběžkář povinen užít pouze pruh vyznačený pro cyklisty. Pruh vyznačený pro chodce smí užít jen při objíždění, předjíždění, otáčení, odbočování a vjíždění na stezku, a ani tehdy nesmí ohrozit chodce jdoucí v pruhu vyznačeném pro chodce.

Jak je z uvedeného zřejmé, pro elektrokoloběžku splňující výše uvedené podmínky, na kterou zákon o silničním provozu nahlíží při uplatňování pravidel provozu na pozemních komunikacích jako na jízdní kolo, je tedy právě pro cyklisty zřízená infrastruktura typickým a v zásadě legálním prostorem provozu, avšak nikoli prostorem bez pravidel. Zejména na sdílených stezkách je třeba počítat s tím, že zákon chrání chodce výrazněji než rychlejšího uživatele elektrokoloběžky.

Zákon o silničním provozu obecně ukládá veškerým účastníkům provozu na pozemních komunikacích, aby se chovali ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovali život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozovali životní prostředí ani neohrožovali život zvířat, aby své chování přizpůsobili zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu, ale také aby se řídili pravidly provozu na pozemních komunikacích, pokyny policistů a dalších oprávněných osob, dopravními značkami, světelnými a případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace. Veškeré tyto povinnosti upravené v § 4 zákona o silničním provozu tak dopadají rovněž na elektrokoloběžkáře. Je třeba vést v patrnosti, že řízení elektrokoloběžky v provozu na pozemních komunikacích není neregulovanou činností, ale činností podléhající standardním pravidlům silničního provozu se všemi základními povinnostmi jeho účastníka.

Elektrokoloběžka na chodníku

Zásadně odlišná je situace stran chodníků. Ač je elektrokoloběžka uhánějící po městském chodníku zcela běžnou realitou dnešních dní, právní řád to zapovídá. Zákon o silničním provozu ve svém § 53 odst. 2 stanoví jednoznačné pravidlo: Jiní účastníci provozu na pozemních komunikacích než chodci nesmějí chodníku nebo stezky pro chodce užívat, pokud není v tomto zákoně stanoveno jinak nebo pokud nejde o užití chodníku vozidlem základní složky integrovaného záchranného systému nezbytné k plnění úkolů souvisejících s výkonem zvláštních povinností nebo vozidlem Inspekce silniční dopravy nebo obecní policie při plnění jejich úkolů.

Z uvedeného plyne, že elektrokoloběžkář po chodníku jezdit nesmí, a to ani tehdy, jede-li pomalu, dle svých slov „jen kousek“ nebo s vlastním přesvědčením, že chodce neohrozí. Zákon pro tyto situace výjimky neaprobuje. Elektrokoloběžka je jím považována za (přinejmenším) jízdní kolo, jedinec užívající elektrokoloběžku k účelu, pro který byla zkonstruována, a výrobcem předpokládaným způsobem za žádných okolností chodcem není.

Výjimkou, kterou zákon předpokládá, je osoba vedoucí jízdní kolo. Ta smí užít chodníku výhradně pokud neohrozí ostatní chodce; jinak musí užít pravé krajnice nebo pravého okraje vozovky (§ 53 odst. 7 zákona o silničním provozu). Uvedené lze samozřejmě aplikovat také na elektrokoloběžku, respektive osobu, která elektrokoloběžku vede. Chce-li se tedy uživatel elektrokoloběžky po chodníku pohybovat, musí z ní koloběžky sestoupit a vést ji.

Další výjimka je patrně spjata se situací, kdy na elektrokoloběžce jede dítě mladší 10 let. Dle § 58 odst. 2 zákona o silničním provozu platí, že dítě mladší 10 let smí na silnici, místní komunikaci a veřejně přístupné účelové komunikaci jet na jízdním kole jen pod dohledem osoby starší 15 let; to neplatí pro jízdu na chodníku, cyklistické stezce a v obytné, pěší a sdílené zóně. Zákonodárce zde patrně předpokládá, že jízda dítěte mladšího 10 let na jízdním kole je na chodníku přípustná, a to dokonce bez dohledu osoby mladší 15 let. V situaci, kdy je elektrokoloběžka považována zákonem o silničním provozu za jízdní kolo, bude uvedené uplatňováno rovněž v případě dítěte mladšího 10 let jedoucího na takové elektrokoloběžce, tedy jeho jízda na ní po chodníku bude z pohledu zákona přípustná.

Exkurz: Osobní přepravníky se samovyvažovacím zařízením na chodníku

Zde si dovolím drobný úkrok stranou a rozvedu výše již zmíněný s tématem do jisté míry související zvláštní režim osobního přepravníku se samovyvažovacím zařízením a obdobného technického zařízení (zákon o silničním provozu používá legislativní zkratku „osobní přepravník“). Pro tento režim byl do zákona o silničním provozu s účinností od 20. 2. 2016 vložen zákonem č. 48/2016 Sb. samostatný § 60a upravující užívání tzv. osobního přepravníku.

U všech těchto zařízení, pro které užívá označení osobní přepravník, zákon o silničním provozu za určitých podmínek připouští jejich pohyb na chodníku, stezce pro chodce, stezce pro chodce a cyklisty, na odděleném pruhu pro chodce na stezce pro chodce a cyklisty a v pěších, obytných a sdílených zónách, ovšem jen nejvyšší rychlostí srovnatelnou s rychlostí chůze (§ 60a odst. 1 zákona o silničním provozu). Nejvyšší správní soud ve svém nedávném rozsudku ze dne 25. 2. 2026, č. j. 2 As 192/2025-48, (respektive v právní větě k němu evidované) uvádí, že osoba pohybující se na osobním přepravníku se samovyvažovacím zařízením nebo obdobném technickém zařízení je povinna přednostně užít chodník, stezku pro chodce, stezku pro chodce a cyklisty, jízdní pruh vyhrazený pro cyklisty nebo stezku pro cyklisty. Pouze tam, kde tyto typy komunikací neexistují nebo jsou neschůdné, se smí pohybovat po levé krajnici nebo co nejblíže při levém okraji vozovky. Dovozuje tak z § 60a odst. 3 zákona o silničním provozu, dle kterého platí, že kde není chodník, stezka pro chodce, stezka pro chodce a cyklisty, jízdní pruh vyhrazený pro cyklisty nebo stezka pro cyklisty nebo kde je chodník neschůdný, smí se osoba na osobním přepravníku pohybovat po levé krajnici nebo co nejblíže při levém okraji vozovky.

Tuto úpravu ovšem nelze vztáhnout na dvoukolové elektrokoloběžky, je vyhrazena pouze osobním přepravníkům se samovyvažovacím zařízením nebo obdobným technickým zařízením. Tyto osobní přepravníky jsou zcela jinými zařízeními podléhajícími speciální právní úpravě, jež na elektrokoloběžky nedopadá. Ty z hlediska pravidel provozu na pozemních komunikacích podléhají odlišnému režimu jízdního kola. Argument podobnosti určitých aspektů a vlastností osobních přepravníků a elektrokoloběžek nemůže obstát, z pohledu zákona o silničním provozu jsou relevantní toliko aspekty popsané výše.

Technická způsobilost

Z důvodu komplexnosti pohledu na danou problematiku nelze opomenout zmínit pravidla cílící na technickou způsobilost elektrokoloběžky k provozu na pozemních komunikacích. Vyhláška č. 153/2023 Sb., o schvalování technické způsobilosti vozidel a technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve své příloze č. 8 upravující rovněž technické požadavky na bezpečnost jízdních kol pro jejich užití v provozu na pozemních komunikacích v bodě 1. stanoví, že jízdním kolem se rozumí i koloběžka. A pod ty řadíme také elektrokoloběžky s výkonem do 1 kW a s konstrukční rychlostí maximálně do 25 km/h, jež pak podléhají v dané souvislosti režimu jízdního kola, jak bylo dovozeno a úvahy vedoucí k takové interpretaci vysvětleny výše.

Současně jsou touto přílohou č. 8 vymezeny požadavky na vybavení jízdního kola, a tedy rovněž elektrokoloběžky, kterým je pro legální užívání v silničním provozu nutné vyhovět. Jde například o dvě na sobě nezávislé účinné brzdy s odstupňovatelným ovládáním brzdného účinku, přítomnost odrazek či je nahrazujících odrazových materiálů, světlomety bílé barvy a svítilny červené barvy pro jízdu za snížené viditelnosti a další. Podrobný popis veškerých těchto technických požadavků by zcela jistě přesáhl rámec tohoto pojednání, v němž si vystačím s konstatováním, že jejich vyčerpávající přehled poskytuje příloha č. 8 vyhlášky č. 153/2023 Sb. Cílem této zmínky bylo pouze na existenci těchto požadavků a nutnost jejich dodržení upozornit.

Je zřejmé, že má-li být elektrokoloběžka provozována v právním režimu jízdního kola, musí také splňovat technické požadavky kladené na jízdní kola z důvodu zajištění jejich bezpečného provozu. Tento aspekt nelze podceňovat a při koupi elektrokoloběžky je nutné ověřit, zda takové technické požadavky pro řádný provoz na pozemních komunikacích v České republice plní.

Ochranné pomůcky

Zákon o silničním provozu ukládá ve svém § 58 odst. 1 povinnost použití ochranné přílby schváleného typu a jejího nasazení a řádného připevnění na hlavě v případě osob jedoucích nebo přepravovaných na jízdním kole pouze osobám mladším 18 let, po dovršení 18. roku života již taková povinnost stanovena není. V případech, kdy elektrokoloběžka podléhá z hlediska provozu na pozemních komunikacích režimu jízdního kola, platí totéž i u ní. Pro osobu po dovršení 18. roku života obecná zákonná povinnost užití, nasazení a řádného připevnění ochranné přílby (schváleného typu) při jízdě na elektrokoloběžce s maximálním výkonem d 1 kW a konstrukční rychlostí do maximálně 25 km/h stanovena není, z hlediska prevence a vlastní bezpečnosti je ovšem její používání nepochybně vhodné a rozumné.

Elektrokoloběžka na dálnici a silnici pro motorová vozidla

Zákon o silničním provozu v § 35 odst. 1 stanoví, že na dálnici je dovolen jen provoz motorových vozidel a jízdních souprav, jejichž konstrukční rychlost není nižší než 80 km/h. Současně dodává, že mimo obslužná zařízení dálnice je ostatním účastníkům provozu na pozemních komunikacích zakázán vstup na dálnici, chůze a jízda po dálnici. Dle § 38 zákona o silničním provozu platí ustanovení o provozu na dálnici, a tedy i výše uvedené, i na silnici pro motorová vozidla.

Plyne z toho jednoznačný závěr: Na dálnici ani na silnici pro motorová vozidla elektrokoloběžky, jejichž konstrukční rychlost je nižší než 80 km/h, nesmějí. To platí jak pro elektrokoloběžky s deklarovanou rychlostí do 25 km/h a výkonem do 1 kW (jež navíc podléhají režimu jízdního kola a nejsou ani motorovými vozidly, čímž nesplňují ani druhou z uvedených podmínek), tak pro ty s deklarovanou nejvyšší rychlostí nad 25 km/h. Prakticky to znamená, že provoz elektrokoloběžek je na komunikacích tohoto typu vyloučen (muselo by se patrně jednat o elektrokoloběžku legálně provozovanou jako motorové vozidlo s konstrukční rychlostí přinejmenším 80 km/h, což je však úvaha zcela hypotetická).

Povinné ručení

Neopomeňme ovšem rovněž otázku tzv. povinného ručení. Zákon č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, definuje pro účely tohoto zákona ve svém § 2 vozidlo ve sledované souvislosti jako motorové vozidlo určené k pohybu po zemi poháněné výhradně mechanickým pohonem, jehož maximální konstrukční rychlost je vyšší než 25 km/h, anebo jehož provozní hmotnost je vyšší než 25 kg a současně maximální konstrukční rychlost vyšší než 14 km/h.

To znamená, že elektrokoloběžky, jejichž maximální konstrukční rychlost je vyšší než 25 km/h, stejně tak jako ty, jejichž provozní hmotnost je vyšší než 25 kg a maximální konstrukční rychlost vyšší než 14 km/h, jsou již pro účely zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla považovány za vozidlo a podléhají tak povinnosti pojištění odpovědnosti za újmu vzniklou provozem vozidla ve smyslu § 6 an. tohoto zákona. Dle tohoto ustanovení platí, že provozovatel tuzemského vozidla s výjimkou provozovatele vozidla vyňatého z pojištění odpovědnosti a toho, kdo převzal vozidlo do opravy, zajistí, aby nebezpečí vzniku povinnosti nahradit újmu vzniklou provozem tohoto vozidla bylo kryto pojištěním odpovědnosti po dobu registrace vozidla, jde-li o vozidlo, které podléhá registraci silničních vozidel, nebo po dobu, po kterou je vozidlo schopné provozu, nejde-li o registrované vozidlo.

Argument ve smyslu, že nejde o automobil ani motocykl s registrační značkou, ve světle tohoto neobstojí, rozhodující jsou popsané v zákoně o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla uvedené technické parametry. Lze si také všimnout, že hranice, jejíž překročení generuje provozovateli povinnost pojištění odpovědnosti, není zcela totožná s tou rozhodující pro posouzení elektrokoloběžky z hlediska pravidel provozu na pozemních komunikacích jako jízdního kola. Je tedy možné, aby elektrokoloběžka s deklarovanou maximální konstrukční rychlostí do 25 km/h (a současně s maximálním výkonem do 1 kW) byla z hlediska provozu na pozemních komunikacích stále posuzována jako jízdní kolo, ale přesto její provozovatel podléhal povinnosti pojištění odpovědnosti za újmu vzniklou jejím provozem, a to za předpokladu, že je její provozní hmotnost vyšší než 25 kg a maximální konstrukční rychlost vyšší než 14 km/h. Neplatí tedy vždy, že k elektrokoloběžce s maximální konstrukční rychlostí do 25 km/h není třeba povinné ručení sjednávat. Český právní řád v tomto ohledu rozlišuje úpravu týkající se pravidel provozu na pozemních komunikacích a úpravu týkající se pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, přičemž kritéria, dle nichž elektrokoloběžka spadá do režimů, z nichž již plynou jejímu provozovateli či elektrokoloběžkáři určité povinnosti, nejsou zcela shodná. To generuje riziko nesouladu mezi faktickým užíváním elektrokoloběžky a požadavky právní regulace, jimž podléhá.

Shrnutí

Zařízení označené jako „elektrokoloběžka“ v českém právní řádu výslovně definováno a upraveno není. V souvislosti s užíváním v silničním provozu podléhá koloběžka režimu jízdního kola, přičemž výkladem lze dospět k závěru, že uvedené platí rovněž pro elektrokoloběžky s deklarovaným maximálním výkonem 1 kW a maximální konstrukční rychlostí ne vyšší než 25 km/h. Z toho plyne možnost užívat takové elektrokoloběžky na běžných komunikacích a v rámci cyklistické infrastruktury se stejnými omezeními a pravidly vážícími se k užívání jízdního kola, a to včetně obecného zákazu jízdy po chodníku či absolutního vyloučení jízdy po dálnici a silnici pro motorová vozidla.

Elektrokoloběžky, jež limit maximálního výkonu 1 kW nebo maximální konstrukční rychlosti do 25 km/h překračují, již z hlediska provozu na pozemních komunikacích režimu jízdního kola podléhat nemohou, u nich je právní postavení (patrně vozidla) v podrobnostech komplikovanější. Na paměti je třeba rovněž mít také to, že elektrokoloběžky s maximální konstrukční rychlostí vyšší než 25 km/h, stejně tak jako ty s provozní hmotností vyšší než 25 kg za současné maximální konstrukční rychlosti vyšší než 14 km/h, jsou pro účely zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla považovány za vozidlo a podléhají tak povinnosti pojištění odpovědnosti za újmu vzniklou provozem vozidla.