Dva otisky prstů v průkazech totožnosti

Nařízení, v němž je toto opatření stanoveno, však bylo přijato na nesprávném právním základě, takže jej Soudní dvůr prohlásil za neplatné, avšak zachoval jeho účinky nejpozději do 31. prosince 2026, aby evropský normotvůrce mohl přijmout nové nařízení na správném právním základě.

Německý občan zpochybňuje u německého soudu rozhodnutí, jímž mu město Wiesbaden odmítlo vydat nový průkaz totožnosti bez zaznamenání jeho otisků prstů.

Německý soud žádá Soudní dvůr, aby ověřil platnost unijního nařízení, které stanoví povinnost zaznamenávat do paměťového média průkazů totožnosti dva otisky prstů[1].

Po důkladném posouzení Soudní dvůr konstatuje, že povinnost zaznamenávat do paměťového média průkazů totožnosti dva úplné otisky prstů představuje omezení základních práv na respektování soukromého života a ochranu osobních údajů, která jsou zaručena Listinou základních práv Evropské unie.

Toto zaznamenávání je však odůvodněno cíli obecného zájmu spočívajícími v boji proti výrobě padělaných průkazů totožnosti a zneužití totožnosti, jakož i v zajištění interoperability systémů ověřování. Je totiž vhodné a nezbytné k uskutečnění těchto cílů a není ve vztahu k nim nepřiměřené.

Vzhledem k tomu, že umožňuje bojovat proti výrobě padělaných průkazů totožnosti a zneužití identity, může ukládání dvou otisků prstů přispívat jak k ochraně soukromého života dotčených osob, tak šířeji k boji proti kriminalitě a terorismu. Tím, že umožňuje občanům Unie se spolehlivě identifikovat, usnadňuje navíc výkon jejich práva volného pohybu a pobytu v Evropské unii. Cíle sledované tímto ukládáním mají tedy zvláštní význam nejen pro Unii a členské státy, ale i pro občany Unie.

Pouhé vložení zobrazení obličeje představuje podle Soudního dvora méně účinný prostředek identifikace, než vložení dvou otisků prstů vedle tohoto zobrazení. Stárnutí, způsob života, onemocnění nebo chirurgický zákrok mohou totiž pozměnit anatomické rysy obličeje.

Dotčené nařízení však bylo přijato na nesprávném právním základě[2] a proto nesprávným legislativním postupem, a sice řádným a nikoli zvláštním legislativním postupem, který vyžaduje jednomyslnost v Radě. Soudní dvůr proto prohlásil nařízení za neplatné.

V projednávané věci by však zrušení nařízení s okamžitým účinkem mohlo mít závažné negativní důsledky pro značný počet občanů Unie a jejich bezpečnost v prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Soudní dvůr proto ponechal v platnosti účinky nařízení do doby, než v přiměřené lhůtě, a to nejpozději do 31. prosince 2026, vstoupí v platnost nové nařízení, založené na správném právním základě.

Převzato z tiskové zprávy Evropského soudního dvora

Celý text rozsudku ve věci C-61/22

[1] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1157 ze dne 20. června 2019 o posílení zabezpečení průkazů totožnosti občanů Unie a povolení k pobytu vydávaných občanům Unie a jejich rodinným příslušníkům, kteří vykonávají své právo volného pohybu.

[2] Evropský parlament a Rada jej totiž přijaly na základě čl. 21 odst. 2 SFEU, který upravuje právo evropských občanů svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Správným právním základem je však konkrétnější ustanovení čl. 77 odst. 3 SFEU, který se týká prostoru svobody, bezpečnosti a práva a konkrétně politik týkajících se kontrol na hranicích, azylu a přistěhovalectví. Toto posledně uvedené ustanovení stanoví zvláštní legislativní postup a zejména jednomyslnost v Radě.