Odpovědnost nemocnice za násilí mezi pacienty

Nejvyšší soud (NS) se zabýval otázkou, zda nemocnice odpovídá za nemajetkovou újmu pozůstalého po pacientovi, kterého během hospitalizace usmrtil jiný pacient. Dospěl k závěru, že poskytovatel zdravotní péče neodpovídá automaticky za násilný exces třetí osoby, pokud neměl konkrétní poznatky o hrozícím nebezpečí a nemohl mu reálně zabránit.

Odpovědnost by přicházela v úvahu pouze tehdy, pokud by poskytovatel měl nebo musel mít konkrétní poznatky o hrozícím nebezpečí a měl reálnou možnost mu zabránit. Samotný tragický následek nepostačuje k závěru o porušení prevenční povinnosti ani o odpovědnosti z provozní činnosti.

Případ se týkal tragické události na nemocničním oddělení, kde byl pacient hospitalizován společně s dalšími dvěma pacienty. Mezi spolupacienty docházelo k běžným neshodám, například kvůli větrání nebo sledování televize. Jeden z pacientů však následně použil vlastní střelnou zbraň a na spolupacienta vystřelil. Ten následkům zranění druhý den podlehl.

Pozůstalý se po nemocnici domáhal náhrady nemajetkové újmy. Tvrdil, že nemocnice měla útoku zabránit, zejména tím, že měla u útočícího pacienta zajistit psychiatrické vyšetření, důsledněji vymáhat zákaz vnášení zbraní a přijmout další bezpečnostní opatření.

Soudy nižších stupňů žalobu zamítly a NS jejich závěr potvrdil. Podle skutkových zjištění útočící pacient před událostí nevykazoval takové projevy agresivity nebo nebezpečnosti, z nichž by nemocnice mohla dovodit konkrétní hrozbu pro ostatní pacienty. Samotná psychická zátěž spojená s vážnou diagnózou a hospitalizací podle NS nepostačuje k závěru, že nemocnice měla předvídat násilný útok.

NS zdůraznil, že postup zdravotnického zařízení nelze hodnotit zpětně pouze podle tragického následku. Rozhodující je, co bylo možné rozpoznat před událostí. Nemocnice také není povinna provádět osobní prohlídky pacientů nebo jejich věcí, pokud pacient nevykazuje konkrétní známky nebezpečí pro sebe nebo okolí.

Rozsudek je důležitý pro další rozhodování soudů i pro praxi poskytovatelů zdravotní péče. Vymezuje hranice jejich odpovědnosti a potvrzuje, že odpovědnost za újmu musí být založena na konkrétním porušení právní povinnosti a prokázané příčinné souvislosti. Zároveň připomíná, že poskytovatelé zdravotní péče mají dbát o bezpečí pacientů, avšak nelze po nich požadovat, aby předvídali a odvraceli zcela mimořádné a objektivně nerozpoznatelné útoky třetích osob.

---

Převzato z tiskové zprávy Nejvyššího soudu k jeho rozsudku sp. zn. 25 Cdo 477/2026