Restituce veřejného prostranství

Hlavní město Praha, jež byla vlastníkem tohoto veřejného prostranství, se vydání bránila tím, že jde o pozemek s relativně malou výměrou, který je funkčně spojen s okolními obytnými domy a komunikacemi (že jde dokonce o příslušenství místní komunikace), a podléhá právnímu režimu obecného užívání. Soudy však tvrdily, že neexistuje zákonem stanovený důvod pro nevydání pozemku (nejde o zastavěný pozemek) a že obecné užívání změnou vlastníka nebude dotčeno, neboť charakter pozemku je dán územním plánem, jímž bude i nový nabyvatel vázán. Praha se však obávala, že v takovém případě bude muset vlastníkovi pozemku pravidelně vyplácet bezdůvodné obohacení, jelikož vlastník nebude moc pozemek kvůli veřejnému užívání užívat

Ústavní soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí rekapituluje svoji judikaturu k restitucím veřejně užívaných pozemků, kde vždy zdůrazňoval, že je třeba zohlednit účel restituční úpravy a princip proporcionality. Dle Ústavního soudu v tomto případě nebylo možné najít jakoukoli rozumnou proporci mezi restitučním účelem a veřejným zájmem, protože nemůže-li restituent z objektivního důvodu užívat nemovitost, jež má být předmětem vydání, nastává právní stav neslučitelný s účelem restituce, a pozemek tedy vydat nelze.

Jako obiter dictum se Ústavní soud zabývá možnostmi řešení takovéto patové situace, včetně otázky případného nároku na bezdůvodné obohacení u jiných restituentů veřejných prostranství.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde