Ústavní soud zrušil tzv. druhou restituční tečku

Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu č. TZ 80/2018

Ústavní soud

Ústavní soud

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) vyhovělo návrhu skupiny 18 senátorů a zrušilo uplynutím dne 30. června 2018 ustanovení čl. IV body 1 až 7, 9, 10, 14, 15, 18, 20 a 21 a čl. V zákona č. 185/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Předmětná novela v části druhé ruší některá ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (tzv. zákon o půdě), jež umožňují, aby k uspokojení restitučních nároků oprávněných osob podle zákona o půdě mohlo dojít převodem jiného pozemku ve vlastnictví státu, a za tímto účelem upravují postup Státního pozemkového úřadu (SPÚ). Zrušení těchto ustanovení, k němuž mělo dojít s účinností od 1. 7. 2018, by mělo za následek, že restituční nároky oprávněných osob by mohly být v případě, že nedojde k vydání původního ani náhradního pozemku, uspokojovány výhradně formou peněžité náhrady. Pokud by oprávněná osoba nepožádala SPÚ o peněžitou náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě ve lhůtě deseti let ode dne nabytí účinnosti této novely zákona, zanikl by nárok na tuto peněžitou náhradu prvním dnem následujícím po uplynutí této lhůty, tj. dnem 2. 7. 2028. 

Navrhovatelka svým návrhem otevřela právní otázku, která v obdobné podobě rezonovala v již předchozí plenární věci sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (text nálezu je dostupný zde: https://bit.ly/2yy1Q5R ), ve které se Ústavní soud zabýval tzv. první restituční tečkou.

K ústavněprávnímu přezkumu napadené právní úpravy Ústavní soud přistoupil ze dvou hledisek. Jednak se – obdobně jako v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 – zabýval kontextuálním posouzením ústavnosti samotné lhůty zakládající tzv. druhou restituční tečku, a jednak napadenou právní úpravu – jelikož zjevně zasahuje do legitimního očekávání oprávněných osob – podrobil testu proporcionality, tedy předně posoudil, zda tato úprava vůbec sleduje legitimní cíl.

Předtím, než Ústavní soud přistoupil k provedení testu proporcionality, musel vyřešit několik „předběžných otázek“ (blíže viz body 62 až 69 nálezu). Zejména se zabýval otázkou, zda skutečně zbývající restituční nároky oprávněných osob již nelze – z důvodu nedostatku potřebných pozemků ve vlastnictví státu – vyřešit naturálně, tedy prostřednictvím náhradních pozemků. S tím nepřímo souvisí i otázka, jakou reálnou (tržní) hodnotu mají dosud nevypořádané restituční nároky podle zákona o půdě.

Ústavní soud má za to, že napadená právní úprava třístupňovým testem proporcionality s úspěchem neprošla. Stanovení data, po jehož uplynutí již oprávněné osoby nemohou požádat o bezúplatné převedení náhradního pozemku, by mohlo představovat legitimní cíl v tom smyslu, že zájem na právní jistotě všech zúčastněných subjektů obecně vzato vskutku může vyžadovat stanovení nějakého data, ke kterému je třeba veškeré restituční nároky vypořádat. To však není případ posuzované věci, neboť v tomto ohledu ani napadená právní úprava žádnou faktickou a definitivní tzv. restituční tečku nestanoví, pouze – aniž by zde byl nějaký přesvědčivý a nezpochybnitelný důvod takového postupu – zakládá nerovnost v rámci srovnatelné skupiny oprávněných osob. Potenciálně totiž zakládá dvě skupiny oprávněných osob, tedy fakticky odlišuje osoby, jejichž nárok byl (resp. bude) uspokojen formou náhradního pozemku, od osob ve srovnatelném postavení, jejichž restituční nárok – aniž by to kupř. nějak procesně zavinily – formou náhradního pozemku již uspokojen být nemůže.

V daném případě sledovaný cíl nemůže bez dalšího legitimizovat vládou a SPÚ akcentovaná skutečnost, že se dosud neskončená restituční správní řízení týkají již „pouze desítek osob“ (nehledě na cca 2 000 dalších oprávněných osob, uplatňujících své restituční nároky v soudních řízeních, na která zjevně nedopadají příslušná přechodná ustanovení). I kdyby totiž zbývalo již pouze jediné restituční správní řízení, není namístě – není-li pro to nějaký legitimní důvod – zakládat nerovnost mezi jinak srovnatelnou skupinou oprávněných osob. V opačném případě by totiž došlo k zásahu do legitimního očekávání části oprávněných osob, resp. k nepřípustnému zásahu do jimi nabytého práva mít možnost uspokojit svůj restituční nárok prostřednictvím náhradního pozemku.

Viděno tímto prizmatem by tak zákonodárcem sledovaný cíl mohl být označen za legitimní pouze za předpokladu, že by stát nezpochybnitelně (a navíc bez vlastního „zavinění“) již neměl k dispozici žádné vhodné náhradní pozemky, respektive by nedisponoval žádnou zemědělskou půdou s výjimkou té, kterou lze bez důvodných pochybností objektivně považovat za strategicky významnou. Jelikož však Ústavní soud nemá k dispozici přesvědčivé indicie, jež by jej mohly vést k úsudku, že stát skutečně již není schopen poskytnout oprávněným osobám náhradní pozemky, musí konstatovat, že se nepodařilo prokázat, že napadená právní úprava sleduje legitimní cíl.
  
Napadená právní úprava tedy neprošla již prvním krokem testu proporcionality, a proto nebylo nezbytné zabývat se otázkou vhodnosti a šetrnosti zvoleného zákonného opatření. Jako obiter dictum však Ústavní soud konstatuje, že i při indikaci legitimního sledovaného cíle by napadená právní úprava nesplňovala kritérium šetrnosti, případně by byl namístě závěr o nepřiměřenosti zvoleného opatření.

Ústavní soud současně zdůrazňuje, že tímto nálezem nemá v úmyslu „jednou provždy“ vyloučit možnost tzv. restituční tečky, zákonodárce však v takovém případě musí usilovat o takovou její právní podobu, již bude možno komplexně vzato označit za maximálně šetřící legitimní očekávání oprávněných osob.

Text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/17 je dostupný PDF zde (424 KB, PDF).

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze