Právo na dostupnou sociální péči

Z konceptu lidské důstojnosti plyne i pozitivní povinnost státu vytvořit co možná nejlepší podmínky pro to, aby dotčená osoba mohla žít v prostředí, které pro ni bude co nejlepší, a to nejen z hlediska čistě lékařského, nýbrž i s ohledem na její sociální potřeby a vazby.

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V části směřující proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku byla stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Stěžovatel (*1962) a Centrum sociálních služeb Jeseník (dále jen „žalobce“ či „vedlejší účastník“) uzavřeli v prosinci roku 2015 smlouvu o poskytování sociální služby v domově pro seniory na dobu určitou jednoho roku, a to i přesto, že stěžovatel nesplňoval podmínku dosažení 65 let věku pro žadatele poskytovanou zřizovatelem - městem Jeseník. Bylo zohledněno, že stěžovatel jako pacient s roztroušenou sklerózou žil ve zcela nevyhovujících podmínkách v suterénu domu, odkázán toliko na pomoc přátel a distanční pečovatelskou službu v pracovní dny.

V řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti Okresní soud v Jeseníku uložil na základě žaloby podané žalobcem v únoru 2018 stěžovateli povinnost vyklidit jím obývaný jednolůžkový pokoj v centru a předat ho žalobci do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Dospěl totiž k závěru, že jakkoliv stěžovatel jako osoba se zdravotním postižením má právo na dostupnou a vhodnou sociální službu, nesplňuje v tomto případě podmínky stanovené daným sociálním zařízením (věk a nutný rozsah péče). Doba trvání smlouvy byla opakovaně prodlužována pomocí dodatků do konce září 2017, od října téhož roku pak stěžovatel pobývá v budově žalobce bez uzavřené smlouvy o sociální službě. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudek okresního soudu potvrdil. Stejně jako okresní soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2637/17 ze dne 23. 1. 2018 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/2ZXrvDj ), podle něhož nelze dotčené osobě zaručit, že bude mít přístup k sociální péči v konkrétní podobě a podle svých ideálních představ. Žalobce se opakovaně snažil stěžovateli pomoci při hledání jiného vhodného zařízení, stěžovatel však odmítal požádat o poskytování služeb v jiném zařízení. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že obecné soudy nikdy fakticky neposoudily reálné naplnění jeho nezbytných specifických potřeb u jiných zařízení sociálních služeb. Pokud tato zařízení kontaktoval stěžovatel nebo jeho rodina, bylo jim vždy sděleno, že buď mají plnou kapacitu, nebo nedisponují jednolůžkovým pokojem. Nepostačuje tedy pouhé tvrzení, že existuje „vhodné“ sociální zařízení, nýbrž musí být zvažováno, jaké služby a podmínky pobytu tato zařízení nabízí.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Značnou relevanci pro tuto věc má přitom již výše zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2637/17.  S odkazem na tento nález Ústavní soud konstatuje, že osoba v nepříznivé sociální situaci nemá nárok na poskytnutí konkrétní služby sociální péče v požadovaném časovém horizontu a na vymezeném území. Současně je však třeba přiznat těmto osobám právo na to, aby jim byly dostupné služby sociální péče poskytovány v co možná nejméně omezujícím prostředí, tedy aby jim bylo umožněno žít co nejvíce běžným životem. Z konceptu lidské důstojnosti totiž plyne i pozitivní povinnost státu vytvořit co možná nejlepší podmínky pro to, aby dotčená osoba mohla žít v prostředí, které pro ni bude co nejlepší, a to nejen z hlediska čistě lékařského, nýbrž i s ohledem na její sociální potřeby a vazby.

Důvodem, pro který Ústavní soud částečně vyhověl ústavní stížnosti, byla ústavní vada spočívající v tzv. opomenutí důkazů. Této vady se obecné soudy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v dané věci dopustily tím, že na straně jedné akcentovaly nezbytnost reálné možnosti dostupné sociální služby, současně však  odmítly provést důkazy předložené stěžovatelem, podle kterých v soudem stanoveném čase neexistuje reálná možnost zajištění odpovídajícího sociálního zařízení. Důkazní návrh účastníka řízení totiž soudy mohou odmítnout, avšak s náležitým odůvodněním a v zásadě jen ze tří důvodů: (1.) skutečnost, kterou má důkaz prokázat, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; (2.) není-li důkaz způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost (třeba i pro jeho nevěrohodnost) a (3.) důkaz je nadbytečný, tzn. byla-li skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navržen, již s potřebnou mírou jistoty prokázána či vyvrácena.

Zatímco okresnímu soudu není v tomto směru co vytknout, krajský soud výše zmíněná pravidla při rozhodování o odvolání stěžovatele nedodržel. Stěžovatel doložil emailovou korespondenci, kterou vedla jeho dcera s více než dvaceti sociálními zařízeními, a to nejen v rámci preferovaného Olomouckého kraje. Z odpovědí, které obdržela, však vyplynulo, že oslovená zařízení buď nejsou vůbec nastaveny na péči o stěžovatele, případně nemají volnou ubytovací kapacitu a je třeba počkat, až se případně uvolní místo v pořadníku (nejdříve za několik měsíců). Krajský soud tyto důkazy neprovedl s poukazem na to, že nejsou pro věc relevantní, když žalovaný prokazatelně pobývá v zařízení žalobce bez právního titulu po dobu téměř tří let. Takovéto odůvodnění neprovedení navržených důkazů považuje Ústavní soud za zcela nedostatečné.

K argumentaci krajského soudu a vedlejšího účastníka, že z ustanovení § 92 písm. a) a § 93 písm. a) zákona o sociálních službách plyne povinnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností a také krajského úřadu  zajistit poskytnutí sociální služby nebo jiné formy pomoci v nezbytném rozsahu, kdy neposkytnutí okamžité pomoci by ohrozilo její život nebo zdraví, takže stěžovateli nehrozí, že by „skončil na ulici“, Ústavní soud připomíná, že zřizovatelem vedlejšího účastníka je město Jeseník, které právě zmíněná povinnost stíhá primárně. Je tedy jeho povinností zajistit stěžovateli (s ohledem na jeho zdravotní stav) poskytnutí odpovídající sociální služby – samozřejmě ovšem za součinnosti se stěžovatelem, který v tomto ohledu nesmí být pasivní či liknavý, jako tomu bylo dosud.

Věc se nyní vrací ke krajskému soudu, který bude při svém dalším rozhodování povinen řádně vyhodnotit důkazy předložené stěžovatelem v odvolacím řízení, a to z hlediska reálné možnosti stěžovatele zajistit si odpovídající náhradní sociální službu v přiměřené době.

Ústavní soud závěrem nezpochybňuje okolnost, že se stěžovatel dosud stavěl k zajištění alternativního poskytovatele sociálních služeb namísto zařízení vedlejšího účastníka více než liknavě, a to i tehdy, když si byl vědom časového omezení ubytování. V tomto směru je proto důvodné od něj očekávat, aby se např. neprodleně zapsal do pořadníku čekatelů na odpovídající sociální službu v jiném odpovídajícím zařízení. Na druhé straně však nelze přijmout přístup krajského soudu, který akceptuje závěr okresního soudu ohledně povinnosti vyklidit předmětný pokoj stěžovatelem do dvou měsíců, byť z důkazů navržených v odvolacím řízení jednoznačně plyne, že tento časový horizont je v podstatě nemožný a stěžovatel se tak ocitá v situaci, kterou není schopen sám smysluplně a efektivně řešit.

Odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění nálezu uplatnil soudce Radovan Suchánek.

Převzato z tiskové zprávy ÚS, Brno, TZ 73/2021

Celý text nálezu Ústavního soudu naleznete zde

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu