Odpovědnost lékaře za očkování

Dle tiskové zprávy by měl stát přijmout odpovědnost za škody po očkování. Tento názor zazněl znovu (poprvé vyjádřen v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/14) poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3953/2014, konstatoval odpovědnost zdravotnického zařízení za zdravotní komplikace vyvolané očkovací látkou.

Nejvyšší soud vyšel z ustanovení § 421a starého občanského zákoníku, podle kterého každý odpovídá za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze věci, jež byla použita při plnění závazku, přičemž plněním závazku se rozumí i poskytování zdravotnických služeb. Zákonem uložená povinnost lékaře provést očkování přitom nemá na tuto odpovědnost vliv. Nejvyšší soud totiž odmítnul, že by poskytování povinného očkování bylo výkonem státní moci a proto se na něj nemůže vztahovat odpovědnost státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. V závěru odůvodnění přitom de lege ferenda souhlasil s názorem Ústavního soudu, podle kterého by právní úprava, jenž by odpovědnost státu stanovila, měla existovat.

Ačkoliv podle právního názoru soudu tedy každý lékař (zejm. pediatr) odpovídá za nežádoucí účinky povinného očkování (např. hexavakcíny), je vhodné upozornit na to, že nový občanský zákoník výše uvedenou úpravu nepřebírá doslova. Povinnost naradit škodu NOZ ukládá v § 2936 tomu, kdo je povinen někomu něco plnit a použije při tom vadnou věc. Je pak nasnadě, že státem předepsanou vakcínu patrně nelze považovat za vadnou věc, a odpovědnost lékaře za vedlejší účinky očkování podle nového občanského zákoníku takto nenastane. Nejvyšší soud zřejmě právě z tohoto důvodu výslovně omezil svůj právní názor na škody, které vznikly před 1.1.2014.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde