K zásadě subsidiarity trestní represe a porušení principu nullum crimen, nulla poena sine lege

Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu č. TZ 80/2018

Ústavní soud

Ústavní soud

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož zásada subsidiarity trestní represe a tím čl. 39 Listiny.

Stěžovatel byl obžalován a posléze i odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců ve věznici s dozorem. Přečin měl spáchat celkem 28 případy v období od 21. 12. 2015 do 9. 3. 2016 tím, že po pozemní komunikaci v blízkosti místa svého bydliště řídil motorová vozidla, ačkoli věděl, že mu byl jiným rozsudkem uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 18 měsíců. Jako důkazy o vině stěžovatele sloužily protokol o vyhodnocení kamerových záznamů ze dne 1. 4. 2016 (i když byl stěžovatel podezřelý z více trestných činů, na něž se vztahovalo povolení ke sledování osob a věcí, další podezření kromě přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání se nepotvrdila) a stěžovatelovo doznání.

K pozemku, na němž měl stěžovatel motorová vozidla řídit, nalézací soud zjistil, že se jedná o pozemek, který je veden jako veřejně přístupná účelová komunikace – areál garáží. Veřejný přístup na ni je omezen z jedné strany dopravní značkou zákaz vjezdu všech motorových vozidel mimo uživatelů garáží, z druhé strany pak rovněž značkou zákaz vjezdu všech motorových vozidel s výjimkou dopravní obsluhy. Obecné soudy dospěly ke shodnému závěru, že i na takové komunikaci, která je veřejně přístupná všem s výjimkou motorových vozidel, lze zákaz řízení motorových vozidel porušit. Nezabývaly se však další otázkou - zda činnost stěžovatele, kdy sice motorová vozidla v areálu, v němž vykonává činnost automechanika, přesouval, tedy musel je nastartovat a několik metrů (cca 10 až 15) s nimi popojet, lze vůbec z pohledu trestního zákoníku pro účely kvalifikace předmětného přečinu posoudit jako řízení motorových vozidel. Z popisu jednotlivých případů ve výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 totiž vyplývá, že nejdelší doba „řízení“ trvala tři minuty (9 případů), nejkratší pak jednu minutu (2 případy). V ostatních případech se jednalo o dvě minuty.

Ústavní soud, na rozdíl od obecných soudů, zastává názor, že posuzovaný skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, vzhledem ke všem shora popsaným specifickým okolnostem nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej vůbec bylo možno považovat za trestný čin, natož za trestný čin, za nějž by měl být stěžovatel potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody.

Stíhané jednání stěžovatele spočívalo pouze v tom, že jako automechanik, který provozuje autoservis jako osoba samostatně výdělečně činná v areálu garáží, kam není umožněn vjezd motorovým vozidlům umístěním zákazové značky, opravoval auta, která mu do areálu vozil jeho vozidlem zn. Volkswagen Transporter s vlekem pro auta kolega, který má v tomtéž areálu také dílnu. Stěžovatel poté tato auta přemísťoval v rámci areálu výhradně za účelem jejich opravy, a to pouze z místa na místo v délce cca 10 až 15 metrů. I když je možno konstatovat, že k této činnosti potřeboval schopnosti, aby vozidla (jejich pohonné jednotky) mohla být uvedena do pohybu s využitím znalostí a schopností ovládat jejich motorické schopnosti, další schopnosti, jež řidič musí nabýt školením a zkušeností, pro které je vydáváno řidičské oprávnění, tedy znalost pravidel silničního provozu, k této činnosti v podstatě nepotřeboval. Přitom tyto znalosti jsou klíčové pro bezpečnost silničního provozu, a jejich porušení či porušování bývá v podstatné míře důvodem pro zákaz činnosti spočívající v řízení motorových vozidel.

Lze tak uzavřít, že stěžovatel nepoužíval předmětná vozidla pro potřebu sebe nebo někoho jiného (nebo něco) někam přemístit, nýbrž pouze vykonával činnost automechanika, kterou jako takovou zakázanou neměl. Zde je také nutno zdůraznit, že stěžovatel k předmětu svého živnostenského podnikání - opravy silničních vozidel (řemeslná živnost) -  řidičské oprávnění ani nepotřeboval. 

Jestliže obecné soudy neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe (tzn. trestní právo je prostředek určený k ochraně zákonem stanovených zájmů, který musí být užíván jen tehdy, pokud užití jiných právních prostředků ke sjednání nápravy nepřichází v úvahu, neboť již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné), ačkoliv skutkové okolnosti svědčí o tom, že k tomu byly splněny podmínky, je porušen ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege (tzn. žádný zločin, žádný trest bez zákona), zakotvený v čl. 39 Listiny. Tak je tomu i v daném případě, neboť obecné soudy v posuzování toho, zda stěžovatel mařil výkon úředního rozhodnutí spočívajícího v zákazu činnosti, dostatečně nepřihlédly ke specifikům daného případu a namísto toho ve svých rozhodnutích celkem sofistikovaným způsobem odůvodnily podle Ústavního soudu zjevnou nespravedlnost, čímž porušily i čl. 36 odst. 1 Listiny.

Věc se vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 5, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze