I když to pro něj osobně není lichotivé. A že bez jakéhokoliv „mlžení“ dokáže objasnit i důvody, které jej k popisovanému chování vedly. Pak se dostavil údiv číslo dvě – totiž že mne něco, co by mělo být naprosto přirozené, udivuje…
Jsme už natolik zvyklí na to, že nám svědci, účastníci soudních řízení a jejich zástupci neříkají pravdu? Že se nás, soudce, snaží minimálně zmást? Soudě podle své vlastní reakce a podle toho, co dlouhodobě a opakovaně slýchám od svých kolegů, bohužel ano. A jak říkají ti, kteří toho už hodně zažili, tak je to „čím dál horší“.
Jistě, každý se přirozeně snaží své soudní řízení vyhrát. A má na to právo. Navíc to, že se pravda neříká často, nebo ne celá či se alespoň trochu upraví, je problém komunikace na všech společenských úrovních, ve všech oblastech a prakticky napříč planetou Zemí. Ale stejně mám stále intenzivnější a nepříjemný pocit, že se z naší české kotliny kdysi tolik opěvované heslo, že „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, vytrácí tempem až děsivým.
Závěrem by byla vhodná nějaká optimistická myšlenka či návod na to „co s tím“. Upřímně řečeno mne ani jedno, ani druhé, nenapadá. Nevím. Nelze „spasit svět“, to neumí nikdo. Ale každý z nás se o změny, alespoň malé, může pokusit ve „svých“ světech – pracovním, rodinném, mezi přáteli. Tak hodně štěstí. V opačném případě, slovy vůdců stavovského povstání, Bůh s námi…
Diskuze k článku ()