Absence explicitního vymezení práv omezených usnesením o vyhlášení nouzového stavu a důsledky pro mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví
Dnes již prakticky nikdo nepochybuje o tom, že vyhlášení nouzového stavu dle ústavního zákona č. 110/1998 Sb. (dále jen „ÚZ“) bylo krokem nutným a správným.
Dle čl. 6 ÚZ vláda současně s vyhlášením nouzového stavu musí stanovit, která práva uvedená ve zvláštním zákoně (tímto zákonem je zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů, dále jen „krizový zákon“) budou spolu s vyhlášením nouzového stavu omezena. Přestože ÚZ hovoří toliko o právech, § 5 krizového zákona jasně vymezuje též některé svobody, k jejichž omezení může dojít. Mezi omezitelná práva a svobody patří dle krizového zákona též svoboda pohybu či pobytu osob. Při omezení práv počítá čl. 6 ÚZ se zvláštním zákonem, který omezitelná práva a svobody explicitně vymezuje. Při přijímaní opatření pak z jazykového výkladu ustanovení dovozuji, že se již nemusí jednat o opatření dle (stejného) zvláštního zákona, avšak že tato opatření mohou být přijímána dle zákonů jiných.
Problémy spojené s vyhlášením nouzového stavu a přijímanými opatřeními
Prvním diskutovaným nedostatkem, co se usnesení vlády ČR ze dne 12. 3. 2020 č. 194 (předpis č. 69/2020 Sb., dále jen „usnesení o vyhlášení nouzového stavu“) týče, byla absence jasného vymezení práv a svobod, které se rozhodnutím omezují. Tento nedostatek osobně nepovažuji za podstatný, neboť samotné vyhlášení nouzového stavu v jednotlivých učiněných opatřeních hovořilo o omezení pohybu, pobytu, sdružování apod., čímž byla tato podmínka dle mého naplněna, leč nebylo explicitně stanoveno např. “omezuje se svoboda pohybu”. Pokud se jedná o krizový zákon, není pochyb o tom, že omezení základních práv a svobod probíhá v souladu s Listinou základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) a explicitní zákonná výjimka pro nouzový stav (§ 5 krizového zákona) plně koresponduje s možnostmi omezení práv a svobod, která LZPS zákonným výjimkám nabízí.
Přejde-li však režim omezujících opatření v důsledku nynějších kroků Ministerstva zdravotnictví toliko pod zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých zákonů (dále jen „ZOVZ“), dostaneme se do zákona, který nikterak explicitně neuvádí možnosti omezení základních práv a svobod, a je tedy dle mého názoru nutné hledat zákonnou výjimku umožňující omezení přímo v jednotlivých ustanoveních ZOVZ týkajících se konkrétních opatření, a to vždy s přihlédnutím ke znění každého konkrétního ustanovení. A zde se dostávám k problému. Opatření zavádějící omezení svobody pohybu a pobytu byla dle mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví č.j. 12745/2020-1/MIN/KAM přijata dle ustanovení § 69 odst. 1 písm. i) ZOVZ, který mezi mimořádná opatření řadí „zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku“. Tímto se omezení pohybu a pobytu stalo zákazem nebo nařízením další určité činnosti k likvidaci epidemie, a svoboda pohybu a pobytu se tak nepřímo stala určitou činností, jejíž zákaz je tímto označen za nezbytný k zamezení šíření nemoci.
Nejen že tímto počinem došlo k dosti extenzivnímu výkladu § 69 odst. 1 písm. i) ZOVZ, ale Ministerstvo zdravotnictví tím de facto vyložilo zákon ve smyslu legislativní výjimky z rozsahu působnosti základních práv a svobod, a to v ustanovení, které dle mého názoru není takovému výkladu přiléhavé [např. § 69 odst. 1 písm. b) obsahuje jasné vymezení možnosti omezení základních práv a svobod vůči osobám suspektivním, resp. nakaženým, písm. i) daného ustanovení však žádnou jasnou zákonnou výjimku z působnosti základních práv a svobod neuvažuje].
Závěrem
Zde se dostávám k jádru problému. Nevymezení omezených základních práv a svobod v usnesení o vyhlášení nouzového stavu může mít dle mého názoru závažnější dopad, než se na první pohled zdá, a to částečně v důsledku jednání Ministerstva zdravotnictví, které přijímá opatření dle ZOVZ. Kdyby totiž došlo k explicitnímu omezení svobody pohybu a pobytu v rámci usnesení o vyhlášení nouzového stavu, nikoliv však toliko v rámci jednotlivých opatření, vztahovaly by se dle mého názoru tato omezení na celou dobu trvání nouzového stavu, a Ministerstvo zdravotnictví by tím pádem bylo oprávněno – byť extenzivně – užít § 69 odst. 1 písm. i) tak, jak učinilo.
Byť ze strany vládních činitelů můžeme slýchat takové názory, že opatření dle ZOVZ jsou vhodnější z toho důvodu, že nemusí být přijímány s ohledem na trvání nouzového stavu, lze se domnívat, že Poslanecká sněmovna ČR rozhodne po uplynutí 30denní doby o prodloužení nouzového stavu pro území ČR, v němž považuji z důvodů shora uvedených za žádoucí vymezení základních práv a svobod, která jsou v důsledku vyhlášeného nouzového stavu omezena.
Další články
Elektrokoloběžky v silničním provozu
Elektrokoloběžky se v posledních letech staly zcela běžnou součástí silničního provozu. Jejich majitelé je používají k vlastnímu transportu jak mezi blízkými obcemi například při každodenním dojíždění do zaměstnání, tak především ve městech. Tam často využívají služeb poskytovaných subjekty nabízejícími tzv. sdílení elektrokoloběžek. S tím vším se samozřejmě pojí účast těchto elektrokoloběžek v provozu na pozemních komunikacích.
Co nás Duolingo naučilo o retenci a jak se na to dívá GDPR
Duolingo připomíná roky neaktivity. Z pohledu GDPR to ale otevírá zásadní otázku: kdy už uchovávání osobních údajů přestává být legální?
Nový zákon o kritické infrastruktuře III. – Manažer kritické infrastruktury
Kdo stojí mezi kritickou infrastrukturou a státem? Manažer kritické infrastruktury je novou klíčovou rolí, která přináší nejen jasně vymezené povinnosti a požadavky, ale i praktické dopady pro fungování organizací. Co tato pozice obnáší a na co si dát pozor?
Povinný příspěvek zaměstnavatele na produkty spoření na stáří a kategorizace rizik práce
Od 1. 1. 2026 vstoupil v účinnost zákon č. 324/2025 Sb., o povinném příspěvku na produkty spoření na stáří (dále jen „Zákon“), který zavádí novou povinnost zaměstnavatelů poskytovat vybraným zaměstnancům příspěvek na produkty spoření na stáří.
Participační práva dětí, aneb „ty nevíš, co je pro tebe dobré“ podruhé
Rozsudek Nejvyššího správního soudu z prosince 2025 vyjasňuje limity participačních práv dětí v opatrovnických řízeních. Zdůrazňuje, že smyslem pohovoru není dítě přesvědčovat, ale citlivě porozumět jeho názoru a respektovat jeho prožívání.



