Soudce Lněnička: Češi vraždívají ze žárlivosti, někdo si zkazí život ve vteřině

Při práci se držel zásady, že kvalitní soudní rozhodnutí je takové, které jeho autor dokáže vysvětlit třemi větami i právním laikům.

Lněničkův senát rozhodoval třeba o Petru Zelenkovi, který heparinem připravil o život sedm pacientů a u dalších deseti se o to pokusil. Doživotní tresty Lněnička potvrzoval také hlavám tzv. Švábova gangu, jenž unášel a vraždil podnikatele, dále prostitutce Jaroslavě Fabiánové za vraždy klientů, českobudějovickému vrahovi žen Jaroslavu Steinbauerovi nebo matce, která na Svitavsku zavraždila čtyři své děti.

“Takových lidí, kteří jsou tohohle schopní, není zas tolik. Jsme jedna z nejbezpečnějších zemí. Sice se může stát opravdu cokoliv, ale pravděpodobnost, že se to stane, není tak velká,” odpověděl sedmdesátiletý Lněnička na otázku, jak si lze při souzení případů těch nejhorších útoků zachovat víru v lidstvo.

Násilná trestná činnost v Česku se podle něj v posledních desítkách let příliš neproměnila - s výjimkou toho, že ustaly vraždy páchané kolem roku 2000 kosovskou, ukrajinskou nebo ruskou mafií. “Klasických domácích zabijaček, kdy manželka krájí cibuli a manžel se tam někde motá, něco jí řekne a ona do něj bodne, už ani moc není. Dost vražd je ze žárlivosti - řekne mu, že odchází za jiným, nebo jí to najde v mobilu, nebo ji někde vidí,” popsal. “Je i dost hospodských záležitostí, většinou už se to tedy neodehrává v hospodách, ale v různých nočních klubech,” poznamenal.

Někteří novináři Lněničkovi dříve přezdívali “soudce kat”, sám se ale vnímá jinak. “Jsem docela empatický, takže jsem schopný vcítit se nad trestním spisem do situace pachatele a do toho, co se v něm v tu dobu asi tak dělo,” uvedl. “Někdy jde o zlomek vteřiny. To jsou věci, kdy si říkáte - ten člověk zaprvé někoho zabil, potáhne se to s ním do smrti. A zadruhé, teď bude sedět 12 nebo 15 let v base, přijde o rodinu, o kamarády, o zaměstnání, o všechno. Vyjde z basy, nikdo se s ním nebude bavit a ještě má na triku náhradu škody,” nastínil. Trestní sazby za násilnou činnost podle něj není potřeba zvyšovat.

K pražskému vrchnímu soudu Lněnička přišel půl roku po vzniku instituce, tedy v červenci 1993. Po roce se stal předsedou senátu. Jednotlivé kauzy se podle vlastních slov snažil vytěsňovat, aby jich neměl plnou hlavu. V paměti mu tak utkvěly spíše případy, s nimiž se pojil nějaký problém. V té souvislosti zmínil konkrétně procesy s Ivanem Roubalem, Robertem Tempelem a Lukášem Nečesaným.

“Roubal byl zajímavý v tom, že kolega z pražského městského soudu si vzal do hlavy, že ho neodsoudí, a dělal psí kusy. Byl pak dost problém se do toho dostat, protože odvolací soud nemůže volně tvořit skutkový děj - musí vycházet z toho, co zjistil soud prvního stupně,” řekl Lněnička, jehož senát Roubalovi změnil pětiletý trest za loupež na 22 let za dvojnásobnou vraždu.

Justice nakonec Roubalovi prokázala pět vražd a zemědělec ze statku Pohádka skončil na doživotí za mřížemi. Stejný trest uložil Lněničkův senát i Tempelovi za dvojí vraždu na Sokolovsku. Plzeňský krajský soud předtím muže čtyřikrát osvobodil a odsuzující verdikt padl až poté, co Lněnička kauzu přesunul ke Krajskému soudu v Praze. Za svým postupem si dodnes stojí, ačkoliv Tempela se následně kvůli porušení práva na spravedlivý proces zastal štrasburský soud a český stát musí muži vyplatit téměř desetimilionové odškodné za 20 let strávených ve vězení. “Jsem naprosto přesvědčený, že ten chlap to udělal,” prohlásil soudce a zdůraznil, že odsuzující rozsudek původně posvětily Nejvyšší i Ústavní soud.

Na vině obžalovaného si Lněnička nadále trvá i u Lukáše Nečesaného, kterého musel po zásahu Nejvyššího soudu osvobodit z pokusu o vraždu kadeřnice, což přímo v soudní síni označil za nesprávné rozhodnutí. Jindy než v této kauze se mu ale nestalo, že by musel jít proti svému přesvědčení. “Pokud bych vynášel rozhodnutí, s kterými fakt nesouhlasím, tak by se ta práce podle mě nedala dělat,” řekl. Připustil, že je tvrdohlavý. “Já se s tím nemůžu smířit, že bych měl rozhodnout špatně. Samozřejmě to taky má svoje hranice, protože nemá cenu jít hlavou proti zdi kvůli ptákovině,” doplnil.

Rodák z Litomyšle původně nezamýšlel být soudcem. Na studiích práv se ocitl, protože je netechnický typ a filozofická fakulta neotevřela obor angličtina - dějepis. I do justice se dostal spíše náhodou, když ho jakožto nečlena KSČ nevzali mezi advokáty. Od roku 1980 nastoupil jako soudce k Obvodnímu soudu pro Prahu 8. “Když jsem přišel, bylo to opravdu mizerně placené,” vzpomínal. O osm let později se přesunul k pražskému městskému soudu: nejprve do senátu specializovaného na dopravní nehody, poté se v roce 1990 přihlásil o agendu soudních rehabilitací. Před přestupem k vrchnímu soudu řešil v prvním stupni vraždy i rozsáhlou majetkovou kriminalitu.

Bývalý dlouholetý člen Poradního sboru evropských soudců celoživotně relaxuje u sportu - se svým softballovým týmem vyhrál ligu, věnoval se také baseballu, fotbalu, hokeji nebo lyžování a na chodbách vrchního soudu ho bylo často možné potkat s tenisovou raketou přes rameno. Detektivky nečte, na ty televizní se občas podívá. “Koukám se na Hercula Poirota, ale vždycky si říkám - no to teda nevím, jak by tohle prokazoval u soudu,” zmínil. Na důchod si pořídil motorku, možnost dělat u soudu asistenta odmítl. “Myslím, že už toho bylo dost,” uzavřel s úsměvem.