Stanovisko ÚOHS k diskutované regulaci činnosti exekutorů plánované Ministerstvem spravedlnosti

První náměstek ministryně spravedlnosti Robert Pelikán v nedělním pořadu Otázky Václava Moravce relevanci stanoviska ÚOHS zpochybnil s tím, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže by se měl věnovat ochraně hospodářské soutěže a nikoliv výkonu veřejné moci.

Posláním ÚOHS je skutečně ochrana hospodářské soutěže, k jejímu narušení nicméně může docházet nejen činností soutěžitelů (uzavíráním kartelových dohod, zneužíváním dominantního postavení a podobně), ale i veřejné moci, která může přijmout taková legislativní pravidla, která soutěž znemožňují nebo omezují. Povinností ÚOHS proto není jen vyšetřování chování soutěžitelů, ale i zaujímání stanovisek k nové legislativě.

ÚOHS vychází z empiricky ověřeného předpokladu, že funkční hospodářská soutěž přináší prospěch spotřebitelům, neboť „nutí“ jednotlivé soutěžitele, aby poskytovali své zboží a služby v co nejvyšší kvalitě za co nejnižší ceny; jakékoliv omezení soutěže proto lze vnímat jako újmu spotřebitelům. ÚOHS pochopitelně nepřistupuje k výkonu svých povinností dogmaticky a uznává, že veřejná moc se často musí ve veřejném zájmu uchýlit k opatřením omezujícím soutěž, vždy se však snaží o to, aby omezení soutěže bylo co nejmenší.

V případě tzv. teritoriality exekutorů Ministerstvo spravedlnosti sleduje nepochybně legitimní cíl – ochranu dlužníků před excesivními náklady exekuce, jež mohou být někdy způsobeny i dodatečnými náklady, pokud musí exekutor za dlužníkem „dojíždět“. ÚOHS vyjádřil pochybnost, jestli nástroj, který si ministerstvo k naplnění tohoto cíle zvolilo, je ten nejúčinnější, respektive zda je omezení soutěže v předpokládaném rozsahu k zajištění tohoto cíle nezbytné.

Exekuční činnost je na prvním místě služba pro spotřebitele – věřitele, který se domáhá svého práva. Věřitel může preferovat určitý exekutorský úřad, ať už proto, že s ním dlouhodobě spolupracuje, že je při vymáhání efektivní, nebo že vymáhá velké množství pohledávek po velkém množství dlužníků a není efektivní mít v každé jednotlivé věci jiného exekutora, či z jakéhokoliv jiného důvodu. Věřitel by byl v důsledku návrhu ministerstva možnosti této volby do budoucna zbaven.

Současně skutečnost, že jednotlivé exekutorské úřady nemají své „jisté“ klienty, ale musí o ně navzájem soutěžit, vyvolává tlak na kvalitu jejich služeb. Odstranění tohoto tlaku jistě potěší méně efektivní exekutory, nikoliv však spotřebitele.

Navrhované opatření může nadto být v některých případech i v neprospěch dlužníka – pokud se např. většina jeho majetku nachází na území odlišném od jeho bydliště nebo sídla, nebude si již věřitel moci zvolit exekutorský úřad v takové oblasti, který by byl sto provést exekuci s nižšími náklady.

Ze všech těchto důvodů vyjádřil ÚOHS obavu, že pokud srovnáme na jedné straně legitimní zájem, který ministerstvo sleduje – ochranu dlužníka před excesivními náklady, a na straně druhé omezení soutěže, které ministerstvem zvolená regulace vyvolá – omezená možnost volby na straně věřitele, omezení soutěže mezi exekutory a paradoxně riziko vyšších nákladů na straně dlužníka, nemusí se návrh ministerstva jevit jako optimální.

Návrh, aby ministerstvo zvážilo i jiné cesty, které by k jím sledovanému cíli mohly rovněž vést, aniž by současně působily výše identifikované problémy, proto ÚOHS pokládá za legitimní příspěvek do debaty o přípravě regulace, která může mít závažné dopady pro podnikání na příslušném relevantním trhu.