Tiskové prohlášení Ministerstva spravedlnosti k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hanzelkovi proti České republice

Stěžovatelé, matka s dítětem, především namítali, že v důsledku nuceného návratu do porodnice, kterou opustili zakrátko po porodu, došlo k porušení jejich práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech a že proti uvedenému zásahu ze strany státních orgánů neměli k dispozici účinný prostředek nápravy, jak požaduje článek 13 Úmluvy.

První stěžovatelka porodila v říjnu 2007 v Nemocnici Hořovice syna, druhého stěžovatele. Jednalo se o porod bez komplikací a matka ani dítě neměli žádné zdravotní problémy. Několik hodin po porodu stěžovatelka se synem navzdory nesouhlasu lékařů opustila porodnici. Následně personál porodnice kontaktoval příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí, který si od porodnice vyžádal lékařskou zprávu, podle níž vzhledem ke krátké době po narození je dítě, pakliže se ocitne mimo nemocniční péči, ohroženo na zdraví, eventuálně i na životě. Na základě toho podal uvedený orgán k okresnímu soudu návrh na vydání předběžného opatření o předání dítěte do péče nemocnice, jemuž soud obratem vyhověl. V tentýž den, tedy v den narození dítěte, bylo předběžné opatření vykonáno a stěžovatelka byla spolu s dítětem převezena vozem rychlé záchranné služby za doprovodu policie zpět do nemocnice. Dítě nevykazovalo žádné zdravotní potíže. Stěžovatelé v nemocnici strávili další dva dny, aniž na nich byly vykonány jakékoliv zdravotní výkony, a posléze byli na základě negativního reverzu propuštěni domů.

Soud předně shledal, že namítaný zásah státu byl založen na zákoně a sledoval legitimní cíl ochrany zdraví a práv a svobod jiných, a to ve vztahu k druhému stěžovateli. Dle Soudu však v případě natolik tvrdého opatření, jakým je násilná hospitalizace novorozence proti vůli jeho matky, musí příslušné státní orgány předtím, než k tomuto kroku přistoupí, prokázat existenci skutečného a konkrétního nebezpečí hrozícího dítěti a pečlivě zkoumat, zda nelze zdraví dítěte ochránit prostřednictvím méně radikálních opatření. V projednávané věci tyto podmínky dle Soudu splněny nebyly: předběžné opatření okresního soudu je odůvodněno velmi stručně a pouze odkazuje na krátkou lékařskou zprávu, která nicméně neupřesňuje, v čem spočívá ohrožení zdraví u druhého stěžovatele. Z předběžného opatření tedy nevyplývá, že by se okresní soud snažil zjistit konkrétní okolnosti týkající se stěžovatelů, např. cestou lékařské prohlídky dítěte, ani to, že by se zabýval možností méně extrémního zásahu do jejich rodinného života. Za této situace nelze dle Soudu namítaný postup státu považovat za nezbytný pro dosažení sledovaného legitimního cíle.

Stejným poměrem hlasů Soud dospěl i k závěru o porušení článku 13 Úmluvy, jelikož stěžovatelé neměli na vnitrostátní úrovni k dispozici žádný účinný prostředek nápravy, kterým by mohli uplatnit své námitky porušení Úmluvy.

Stěžovatelům byla přiznána toliko náhrada nákladů řízení ve výši 3 000 eur.

K rozsudku, který není pravomocný, protože účastníci řízení mají možnost v tříměsíční lhůtě požádat o postoupení věci velkému senátu, je připojeno nesouhlasné stanovisko dvojice soudců Soudu.

Bez ohledu na to, že rozsudek bude pečlivě analyzován z hlediska jeho dopadů pro Českou republiku, je třeba již nyní poznamenat, že Ministerstvo zdravotnictví v nedávné době vydalo nový metodický návod o postupu poskytovatelů zdravotních služeb při propouštění novorozenců do vlastního sociálního prostředí (Věstník Ministerstva zdravotnictví č. 8/2013), který již za stanovených podmínek výslovně umožňuje propouštění novorozenců z porodnice před uplynutím doporučovaných 72 hodin od jejich narození. O tom se Soud ostatně zmiňuje i ve svém dnešním rozsudku ve věci Krejzová a Dubská, jenž se týkal problematiky porodů v domácnosti za pomoci porodní asistentky.