JUDr. Josef Baxa

Název mého příspěvku je Ústavní soud na přelomu třetí a čtvrté dekády aneb jak na cestě neztratit směr a cíl. Začnu trochu obecněji.

Na začátku letošního roku jsem byl poněkud rozptýlen hájením nezávislosti Nejvyššího správního soudu. Tato událost poskytla řadu příkladů k zamyšlení o nezávislosti soudů, kdo ji má bránit a kdo jsou ti útočníci?

Několik minut Vaší pozornosti bych rád věnoval tématu zaplňování právního prostoru dalšími zákony jako omezování naší svobody. Nebudu zde hovořit o žádných paragrafech.

Na úvod mi dovolte představit Vám pojem „sprostý podezřelý“. Podle Cimrmana jej poprvé užil inspektor Václav Trachta při vyšetřování nenadálé smrti továrníka Bierhanzla ve vlaku, který jel z Istanbulu do Prahy. Až později jej převzala trestněprávní nauka, dostal se dokonce do denní praxe orgánů činných v trestním řízení. Později se také stal součástí právního řádu, avšak díky netransparentnosti tehdejšího legislativního procesu není dnes již možné zjistit, kdy přesně vymizelo slovo „sprostý“, proto se dnes setkáváme pouze s pojmem „podezřelý“. Jedná se o případ, kdy původně velmi odborný právnický termín zlidověl natolik, že jej dnes používáme v podstatě v běžné řeči.

Můj příspěvek na loňském ročníku kongresu Právní prostor, Stále aktuální otázky justice a její správy, se týkal velmi podobného tématu, jako ten letošní. Když jsem si přečetl to, co jsem tehdy říkal, tak jsem měl chvíli pokušení to tady znovu přečíst, možná by to nikdo nepoznal (protože jste to všichni zapomněli), ale především - ono se vlastně od té doby nic nestalo.

Co říci úvodem? Justiční cirkus je opět zde. Naštěstí, protože je stálý okruh řečníků, kteří se střídají na různých podiích a říkají své opakované mantry. A ti poučenější diváci, fajnšmekři, jsou v situaci oblíbeného představení, kde už se při repríze ví, co bude následovat. A teď si vychutnávají, jestli to řekne stejně nebo k tomu ještě něco přidá.