Toto téma bude zkrátka trvale přítomné. Mé dnešní zamyšlení nebude nic objevného, bude to opakování něčeho, čeho si každodenně asi nevšímáme, ale co je velmi důležité. Horníci mají ve svém okolí „dole v dole“ kanáry. Ti kanáři jsou tam nikoli proto, aby horníci měli lepší pracovní prostředí, ale z důvodů bezpečnostních. Když se nic neděje, kanáři sedí na bidýlkách a dívají se, jak horníci dobývají uhlí. V momentě, kdy se začne šířit nějaký důlní plyn, začnou kanáři pokřikovat a poletovat. Nevšimnou-li si jich horníci, tak ti kanáři postupně z bidýlek spadnou a zahynou. S nezávislostí soudů je to podobné. Nevšímáme si jí, když se do ní nezasahuje, ale měli bychom si ji všímat, když se do ní zasahuje, aby pak nebylo pozdě.
Má vůbec ale smysl mluvit o nezávislosti soudů? Je to nutný přívlastek? Je soud, který není nezávislý, soudem v pravém slova smyslu? Potřebujeme k pojmu soud dodávat ještě slovo „nezávislý“? Mluvíme-li o nezávislosti, každého napadne, na kom a na čem je někdo nezávislý a na kom nebo na čem závislý, komu je podřízený. Nezávislost soudů vychází přímo z čl. 81 Ústavy, podle kterého soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Čl. 82 odst. 1 pak říká, že soudci jsou z výkonu své funkce nezávislí, jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Pojem nezávislost Ústava používá jinak jen při charakteristice Nejvyššího kontrolního úřadu (dále jen „NKÚ“), jinde ho nenajdete. NKÚ zase ale chybí jakékoli výkonné pravomoci. Tedy kombinace orgánu, který má pravomoc autoritativně rozhodovat, tj. soud, s přídomkem „nezávislý“, je unikátní ústavní kombinace. Žádné jiné Ústavou definované orgány nebo činitelé nemají charakteristiku nezávislosti, ačkoli jsou to orgány mocné.
Co je nezávislost?
Nezávislost bývá často předmětem závisti ze strany těch, kteří nezávislost nemají ve svém postavení či funkci vetknutou. Někteří považují soudcovskou nezávislost za jakousi tretku, odznak, ozdobu, privilegium, které soudci mají. To vše je ale samozřejmě velký omyl. Nezávislost soudů a jednotlivých soudců je zásadní ústavní hodnotou a její ochrana je povinností každého a všech. Především těch, kteří se v ústavním systému pohybují, protože se stali součástí ústavního rámce ve svých definovaných rolích – poslanci, senátoři, členové vlády, samotní soudci a na prvním místě také prezident republiky. Nic na tom nemění to, že není ze své funkce odpovědný. To, že odpovědnost vůči němu nemůže být vyžadována, neznamená, že se má chovat neodpovědně. Právě naopak. Všichni tito činitelé po svém zvolení či jmenování skládají slib věrnosti Ústavě a je nepochybné, že ve svém praktickém konání a rolích by měli respektovat nezávislost soudní moci a jednotlivých soudců, měli by vystoupit na obranu nezávislosti v situaci, kdy je vnímáno její ohrožení. Jejich povinností by také mělo být vytvářet právní, politické a materiální podmínky pro to, aby soudy skutečně byly nezávislé a mohly nestranně rozhodovat. Tento úkol je trvalý. V minulosti nebyl jednorázově splněn tím, že pár vět bylo zapsáno do Ústavy a později přibyla do trestního zákoníku skutková podstata zasahování do nezávislosti soudu. U ústavních aktérů jde o ústavní a politickou praxi, jejich chování a vystupování při přísném respektování Ústavy, nejen jejího strohého avšak jasného textu, nýbrž při naplňování smyslu a účelu Ústavy. Respekt k fungování ústavního systému znamená nejen formální dodržování krátkých ústavních norem, ale také vytváření a dodržování ústavních zvyklostí, které se časem stávají širší součástí ústavy v materiálním slova smyslu. A naopak, rozhodně to neznamená ústavní svévoli, vědomé demonstrování moci získané většiny bez respektu k vládě práva. Ohýbání ústavy, překračování, pošlapávání, nečinnost při vědomí ústavní neodpovědnosti v dané roli, to vše jsou škodlivé a zhoubné projevy moci, na něž by měl ústavní mechanismus vždy zareagovat. To vše se může projevovat i ve vztahu k soudní moci a její nezávislosti.
Soudní moc je formálně rovna ostatním mocím politickým, tedy legislativě a exekutivě, ale v mnohém se od nich liší. Už samotným kreováním - soudci jsou jmenováni prezidentem republiky, se souhlasem vlády vyjádřeným kontrasignací předsedy vlády, bez časového omezení. To je zároveň jejich slabinou – soudům je vytýkáno, že mají demokratický deficit při svém kreování, že mají nedostatek demokratické legitimity, jsou nikým nevoleni, nikomu neodpovědni, a to na rozdíl od vlády či parlamentu, tedy orgánů ustavených na základě výsledků politické soutěže v demokratických volbách na předem vymezený čas. Mnozí politici dodnes nepochopili, co je vláda práva a jak se liší od vlády většiny a domnívají se, že i soudy jsou instituce, které patří vítězům voleb. Ano, vítězům voleb soudy náleží, ale nikoli jako teritorium k ovládnutí a prosazování politických a mocenských cílů, nýbrž jako oblast, za jejíž chod a fungování jsou trvale odpovědní. To jsou ony záruky nezávislosti, bez nichž soudy nemohou řádně působit, počínaje řádným vybavením personálním, materiálním, informačním, přes organizační uspořádání soudní soustavy, kvalitu procesního prostředí a vůbec kvalitu právního řádu. To vše jsou vlivy ostatních mocí na to, jak nakonec budou soudy schopné poskytovat ochranu právům. Odpovězte si sami, jestli ostatní ústavní orgány svou činností či nečinností spíše přispívají nebo spíše nepřispívají k řádnému chodu soudnictví. Nezávislost soudnictví lze zvnějšku ovlivňovat různě, zjevně i skrytě, nenápadně. Ústava říká, že soudy jsou povolány především k ochraně práv jednotlivců, občanů, fyzických osob, právnických osob, prostě každého, do jehož práva bylo zasaženo. Listina má celý katalog základních práv a svobod, které jsou pod ochranou soudní moci. Zajištění rovného přístupu k soudu, spravedlivého procesu, poskytnutí ochrany práv v reálném čase, soudní ochrana proti zásahům do základních práv a svobod, to vše velmi závisí na chování ostatních aktérů ústavního systému. Soudy samy si svá rozhodnutí nevynutí.
Ze své podstaty soudy zpravidla nejsou společenským hybatelem, motorem společnosti, plní více roli pojistek proti expanzi moci, oněch brzd a protivah proti extrémním projevům legislativní a exekutivní moci. Tím také často dostávají nálepku potížistů, kteří brání efektivnímu vládnutí, drží v rukou Černého Petra. Politici velmi ochotně říkají, že soudy jsou viníky toho, že někde něco není postaveno, že nejsou dálnice, nejsou vybrané daně, že se musí opakovat volby atd. Příkladů je celá řada. Politici se neomezují na verbální kritiku, ale přemýšlí, jak vliv soudní moci eliminovat. Může se jednat o omezení pravomoci, relativizaci, zpochybňování až ignoraci konkrétních soudních rozhodnutí. Mohou také působit k tomu, aby se soudy ocitly někde v bezvýznamnosti. Módní pojem je „vyhladovění“, byť nejde o pojem doslovný, ale o nevytváření takových podmínek, aby soudy mohly řádně fungovat. V neposlední řadě, jak jsme viděli vícekrát v poslední době, se snaží o personální obsazení soudů.
Lidem jsou tyto kroky omezující nezávislost soudů servírovány jinak – hovoří se o efektivním vládnutí. Vzpomeňte si, kolikrát musel Ústavní soud zasahovat a škrtat v právních předpisech věty o vyloučení soudního přezkumu nějakých rozhodnutí. Soudy také často bývají označovány za líné a pomalé instituce. Přečteme-li si dnes novelu zákona o soudech a soudcích a související texty, slovo „efektivita“ tam najdeme na několika desítkách míst.
Varování ze sousedních států
Může to působit, že slyším trávu růst a nic zvláštního se neděje. Neděje se extrémně, ale dít se může. Příkladů najdeme ve vedlejších zemích střední Evropy víc než dost. V zemích, které v novodobé historii sdílely podobný osud jako dříve Československo a dnes Česká republika. Podíváte-li se do Polska, na Slovensko, do Maďarska, vidíte, jak soudy dostat pod kontrolu, jak je obsadit, zkrotit, znehybnit. Polská situace je asi nejrozvinutější. Po vítězství jednoho politického subjektu v parlamentních volbách došlo nejprve k atakování Ústavního soudu, posléze ministr spravedlnosti, tedy člen vlády, převzal zároveň funkci generálního prokurátora. Následovalo odvolání předsedů mnoha soudů, zkrácení věku odchodu z funkce, aby byl eliminován Nejvyšší soud, který byl navíc reorganizován tak, aby dosavadní počet soudců byl přečíslen a byla vytvořena nová kolegia, nové kompetence, přibyli noví soudci. To vše jsme viděli v přímém přenosu. Vyvolalo to protireakci Evropské komise i Soudního dvora Evropské unie, avšak Polsko, zdá se, se nepoučilo a pokračuje. Byla představena reforma soudní reorganizace, která umožní všechny soudce dostat z pevných pozic a jakkoli s nimi manipulovat, překládat je. V Polsku najednou objevili smírčí soudce, tedy laiky, kterými se doplní soudní systém. Budou to prověřené osoby, kterým se svěří některé agendy namísto soudců. To vše je doprovázeno masivní mediální kampaní vlády. K vidění byly fotografie billboardů, na kterých byli vyobrazeni konkrétní soudci, byly skandalizovány jejich prohřešky a byla vytvořena protisoudcovská nálada.
Pokud jde o Slovensko, v posledních měsících bylo předvídáno a vědělo se, že Ústavní soud opustí 9 soudců pro vypršení funkčního období. Přesto, že procedura z hlediska navrhování kandidátů byla dodržena, na oněch 9 míst bylo najedou asi 40 kandidátů, Národná rada měla zvolit asi 18 a z nich by prezident vybral polovinu. Parlament ale v prvním kole nezvolil vůbec nikoho, ostentativně pohrdl Ústavním soudem a úmyslně jej znehybnil na dlouhé měsíce. A proč? Protože jedním z kandidátů byl bývalý premiér a bývalý kandidát na prezidenta a když ne on, tak nikdo. Když tam nebudu já, raději tu instituci zničíme. Teprve dnes, po opakovaných volbách v Národnej radě, jmenoval prezident další tři soudce, tedy je jich 7, ale stále ne 13. Možná to vypadá, že se nic neděje, ale na provoz instituce, poskytování ochrany základním právům, to bude mít velký vliv z hlediska délky řízení atd. V Maďarsku je to podobné, zde musel zasahovat štrasburský i lucemburský soud.
Kdo je tedy ohrožením nezávislosti soudů, kdo a jak je má bránit?
Ač to zní možná cynicky, ohrožování nezávislosti soudů bylo, je a bude, tady i ve světě. Z historie máme mnoho příkladů. Bude-li úspěšné či neúspěšné, záleží na mnohém. Je třeba říci, že nebezpečím pro nezávislost jsou někdy i soudci sami. I oni mají své slabosti, svá pokušení, občas strach, kariérní touhy. Někdy jsou pohodlní, lhostejní, vyhořelí, nevýkonní, sociálně nezdrženliví z hlediska svých vztahů, chování, prostředí. A ví se o tom nebo někdo o tom ví. To je samozřejmě cesta k narušení nezávislosti. Je jednodušší působit na soudce, aby se nechoval nezávisle a nerozhodoval nestranně. Nemluvím na prvním místě o tvrdé korupci, úplatcích, protislužbách, nabídkách funkcí nebo na druhé straně vydírání, ačkoli i to je dnes součástí reality. Jsou ale i měkčí formy. Česká kotlina i s Moravou a Slezskem je malá. Všichni jsme něčí spolužáci, všude máme známé. Máme mentalitu, že na sebe musíme být hodní a musíme si pomáhat. Pohybujeme se v širším společenském povědomí, že když někdo něco chce, bez známých to nejde. Od přijetí na školu, přes jednání na úřadech, u lékaře. Tato společenská atmosféra se samozřejmě přenáší do justičního prostředí. I to je velmi nebezpečné, byť to vypadá měkce.
Nezávislost soudů je ohrožena i zevnitř – od kolegů soudců, soudních funkcionářů, kteří mají velmi mocné nástroje jak „pozitivně“ motivovat soudce k rozhodování nebo i negativně proto, že například nebyli ochotni nějak rozhodnout.
Jak tomu čelit? To o čem mluvím, není popisem stavu celé justice, spíše hovořím o jakýchsi výhoncích, které by neměly růst dál a mutovat. Férový výběr soudců a funkcionářů je jedna z cest, jak justici opevnit. Vytváření atmosféry ve společnosti a na soudech, aktivní chování soudců, je-li činěn pokus o jejich ovlivňování, bez ohledu na to, že je balen do jakýchkoli slov jako „doporučení“ apod., nevytváření situací, kdy by se soudci dostávali do nevhodných společností, vztahů apod., kde by byli ohroženi ve svém nezávislém působení. Veřejná debata, která by se neměla odehrávat jen na justičním půdorysu, ale měla by být debatou celospolečenskou, je také velmi blahodárná. Každý občan by měl zastříhat ušima, dozví-li se, ne že byl ovliněn soud, ale že byl učiněn pokus o ovlivňování nezávislého soudního rozhodování. Je to i role novinářů, ale také dalších právních profesionálů. Proč advokátní komoře nevadí, co se děje, jaké věci byly zveřejněny, proč se proti tomu zásadně nevymezí? Na tyto otázky jsem nenašel odpověď. Proč zavládlo po zveřejnění určitých faktů justiční ticho? Bylo to justiční ticho jen lhostejné, pokrytecké, provinilé? Ani na to jsem zatím nenašel odpověď.
Závěr
Nemít nezávislé soudy, ale soudy poslušné, není jen znakem totalitních nebo autoritářských režimů. Není to jen zaprášená historie, která se nebude opakovat. Pokusy o zasahování do nezávislosti soudů, ať už mířené do ovlivňování konkrétních rozhodnutí nebo do systémového ovládnutí justice, jsou bohužel trvale přítomným nebezpečím. Proto je důležité mít individuální i společenskou citlivost důlních kanárků k těmto zjevným i skrytým pokusům a eliminovat je včas. Bez nezávislých soudů ne my soudci, ale my všichni, ztratíme pevnou půdu pod nohama.
Diskuze k článku ()