JUDr. Roman Fiala

Na začátku svého příspěvku bych rád zdůraznil, že naše právo občanské a dědické je typické svou kontinuitou v historickém vývoji. Žijeme v době stálého hledání a uvažování o možných řešeních, nikoli v době zjevených pravd, a tak i mnohé judikáty a doktrinální závěry mohou přežít a věřme, že některé doktrinální závěry i prominentní judikáty se přežijí.

Před pár dny jsem se dočetl, že dědičkou zemřelého módního návrháře Karla Lagerfelda je kočka Choupette. Ponecháme-li stranou výstřednost takové situace, je třeba říct, že by to šlo i u nás. Nemusíte být ani ikonou módního průmyslu, abyste závětí zřídili nadaci, jejímž výhradním úkolem bude péče o šťastný kočičí či psí život vašeho nejlepšího zvířecího přítele. Většina z nás však hledá nevýstřední uspořádání majetkových vztahů po smrti, paradoxně ale realizace takových plánů může být složitější, než se zdá.

Asi se shodneme, že zákony jsou stále složitější a nepřehlednější, že práce soudců, advokátů i dalších právníků je čím dál komplikovanější, že výsledky takové práce jsou den od dne nevyzpytatelnější. Cestu k nalezení práva že prodlužují další a další zbytečné přezkumné stupně, neustálená judikatura, i zákony měnící se nikoli podle společenské potřeby, ale podle politických ambicí jejich předkladatelů.

Před časem jsem od dodavatele elektrické energie dostal dopis se znepokojujícím nápisem „do vlastních rukou“. Musel jsem si jej proti podpisu vyzvednout na poště. Byl opravdu „důležitý“. Bylo mi totiž důrazně sděleno, že se jedná o poslední upomínku a nebudu-li na ni náležitě reagovat, bude proti mně podána žaloba u soudu. Výzva byla jasná. Do tří dnů musím zaplatit 0,00 Kč!!!

Představte si, že se rozvádíte, čekáte na další soudní jednání, a když předvolání dlouho nejde, zeptáte se na soudě, „kde to vázne“. Tam vás šokují sdělením, že vaše rozvodové řízení neprobíhá a nikdy neprobíhalo. Přesto, že jste před půl rokem podali návrh a proběhlo už jedno stání.

Dnešní příspěvek bych rád započal drobnou úvahou, neboť jsem nedávno viděl film Kód Enigmy. Jeho podstatou bylo vyřešení základního problému, který souvisel s druhou světovou válkou. Nicméně zde pak vyvstal ještě druhý problém, hlubší, a to tehdy, když byla Enigma objasněna.

Rekodifikace civilního procesu, tak jako každý jiný zákon, musí najít svou dobu. Správný patos a étos chvíle, kdy vzniknou. Začínám mít pocit, že se s touto chvílí dnes už míjíme. Rád bych proto v tuto chvíli spíše zareagoval na některé vlídné i nevlídné připomínky na „účet“ Nejvyššího soudu, a případně se zmínil o tématu, o kterém se mezi džentlmeny nemluví, ale nemělo by se o něm mlčet.

Má vůbec rekodifikace civilního procesu v realitě dnešní doby smysl? Takovou otázku si na letošním kongresu Právní prostor 2014 položil předseda rekodifikační komise civilního procesu a místopředseda Nejvyššího soudu JUDr. Roman Fiala.

S kolegy, se kterými jsme připravili podklady pro novelu Zákona o soudech a soudcích, jsme se shodli na tom, že asistenti soudců mají být osoby, které vnáší do justičního systému svou práci. Nejsou tam tedy proto, aby se učili, studovali a následně takto snadno nabyté znalosti prodali jinde, ale aby skutečně byli pravou rukou toho soudce, ke kterému byli přiděleni a věnovali se problematice.