Spory o dědické právo Zdroj: Redakce

Spory o dědické právo

Na začátku svého příspěvku bych rád zdůraznil, že naše právo občanské a dědické je typické svou kontinuitou v historickém vývoji. Žijeme v době stálého hledání a uvažování o možných řešeních, nikoli v době zjevených pravd, a tak i mnohé judikáty a doktrinální závěry mohou přežít a věřme, že některé doktrinální závěry i prominentní judikáty se přežijí.

JUDr. Roman Fiala

JUDr. Roman Fiala

místopředseda Nejvyššího soudu ČR

JUDr. Roman Fiala

místopředseda Nejvyššího soudu ČR

Je těžké se zorientovat ve stále se měnící době, v době měnících se hodnot a přístupů k právu a mezilidským vztahům. Je těžké porozumět době, kde celkem míněno vážně, jsou prezentovány názory, že je neekologické mít děti, že je v pořádku, když v zemi, která se hlásí k demokratickým principům, je misionář poté, co přistane na ostrově zavražděn, a na místo nepřijede policie a nevyšetřuje vraždu, ale je chráněna komunita jen proto, že je tak primitivní, že má být chráněna. Pak hledejme hranici mezi respektováním jedné z nejvýznamnějších lidskoprávních hodnot, kterou je ochrana života, před ochranou určité kultury určité oblasti a skupiny lidí. Z posledních dnů také cítím, že už v demokratických státech není hanba znovu mluvit o znárodňování a zpochybňovat vlastnické právo, o němž jsem se domníval, že je nedotknutelné.

O to více jsem rád, že už čtvrtstoletí mám možnost věnovat se právu, které je typické tím, že bez ohledu na dobu, ve které se psalo a uplatňovalo, a to jak z pohledu legislativy, tak interpretace a aplikace, vždy bylo reprezentováno jako kontinuální hodnotový výklad přechodu vlastnictví z předků na potomky nebo jiné osoby tak, aby byla naplněna vůle těchto lidí a zákona. Jsem velmi vděčný osudu za to, že už před mnoha lety při příchodu na Nejvyšší soud mi naložil účast v senátě, který se zabývá obyčejným právem pro obyčejné lidi řešící obyčejné problémy, tedy právem pracovním, rodinným a dědickým.

Dědické právo je v tomto ohledu asi to, co považuji za jeden z těch systémů či podsystémů právních, které mi vždy připadaly jako blízké každému z nás. Ať už se nám to líbí nebo ne, protože smrt provází každého z nás, ať už našich blízkých nebo nás samotných. Umožňuje nám náhled na řešení právních problémů někdy z větší výšky, často bohužel velmi emocionálně, pokud jde o spory mezi blízkými příbuznými. Jeden z nestorů dědického práva kdysi, před téměř sto lety, napsal, že hodnotit lidské vztahy dřív, než před nimi byl spor o dědictví, je předčasné. Je mou zkušeností, že vztahy mezi sourozenci, rodiči a dětmi, mezi blízkými, jsou opravdu podrobeny zatěžkávací zkoušce, když se má v dědictví rozdělit majetek.

Obecné principy dědického práva

Rád bych rekapitulovat některé principy, na kterých dědické právo stojí a které je pro některé z vás možná notorietou, ale má soudcovská zkušenost mi říká, že některé z těchto věcí jsou natolik netypické, že je přeci jen potřeba je znovu uvést.

Pro dědění jako takové je naprosto určující, že zde máme jeden pevný časový bod a tím je smrt zůstavitele. Velmi často jsem se v opravných prostředcích setkal s názorem, že soud či notář použil anachronní právo. Vždy a za všech okolností se dědické řízení vede podle hmotného i procesního práva platného a účinného v okamžiku smrti zůstavitele. I když dodatečně projednáváme dědické právo po někom, typicky z dob restitucí a jiných cest k obnovení majetku, použijeme i obecný zákoník občanský a císařský patent nesporný přijatý po vzniku republiky. Stále se používají všechna znění občanských zákoníků a tomu odpovídajících procesních předpisů.

V současné době se hodně mluví o termínech „pozůstalost“„dědictví“. V zásadě neuděláme hlubší chybu, budeme-li oba termíny používat promiscue, ale současný občanský zákoník je napsán tak, že dědici přichází pro pozůstalost a odchází s dědictvím. Proč to tak je, těžko říct. Koneckonců celá úprava dědického práva je poznamenána určitou nostalgií k bývalým občanským zákoníkům, stejně jako nostalgií terminologickou.

Typické pro dědické právo také je, že se z jeho právní úpravy velmi snadno pozná, zda se její tvůrce cítil být více dědicem nebo zůstavitelem. Pokud jde o náš současný právní předpis, trvám na tom, že tvůrci se jednoznačně cítili být zůstavitelem a jejich motivací bylo moc to dědicům nezjednodušit a dohlédnout na to, co budou dělat s majetkem zůstavitele ještě pěkných pár let po jeho smrti. Nevím, nakolik je to konzervativní postoj zákonodárce. U mě se míjí s představou, že by právo mělo být zejména pro živé. Adorování vůle zemřelého je sice výrazem určité společenské snahy respektovat předky, jejich naložení majetkem pro případ smrti, ale ustanovení, která zakazují účastníkům dědického řízení, aby si mezi sebou majetek rozdělili jiným způsobem, než si to zůstavitel přál, ačkoli oni sami si to přejí jinak, s výjimkou toho, že jim to zůstavitel v závěti výslovně povolí, je podle mého názoru za hranicí respektu k  zůstavitelům. Takový postoj vede k tomu, že u téhož notáře, který projednává dědictví, si titíž lidé minutu po projednání dědictví mezi sebou znovu přerozdělí majetek, tentokráte podle svého, avšak už za jiné peníze a jiné daně.

Pokud jde o kontinuitu z hlediska dědického práva, přechodná ustanovení jsou zajímavou ukázkou toho, jak se dá cestou vyplnění absence zákonného ustanovení zachovat určitá logická kontinuita výkladu práva. Po celou dobu, od obecného občanského zákoníku a císařského patentu z 19. století, hmotné i procesní právo, každá novela, mělo vždy mělo nějaké ustanovení (dnes je to § 1479 o.z. a čl. 2 odst. 3 zákona 293/2013 Sb.), které říkalo, že se bude používat právo platné ke dni smrti zůstavitele. Jen jednou před 15 lety se stalo, že jedna drobná novela takovýmto přechodným ustanovením nepokryla několikaměsíční období. Tehdy postupně všechny soudy vyložili právo tak, že se jedná o chybu zákonodárce a bylo by proti všemu smyslu a rozumnému přístupu k právu, kdybychom pro toto období nevycházeli ze stejné úvahy. Neexistující ustanovení zákona jsme nahradili tím, co jsme považovali za moudré, což je jeden z příkladů soudcovského dotváření práva v dobrém smyslu.

V dědickém právu je vždy nutné uvědomit si, že dědické řízení probíhá po dvou liniích – zjišťování dědicůzjišťování majetku, jeho rozsahu a hodnoty. Samotnou podstatou řízení o pozůstalosti je určení dědiců a jejich dědického práva. Pokud jde o majetek, je velká chyba domnívat se, že vám dědické řízení řekne něco důležitého. Nikoli. Zatímco rozhodování o okruhu dědiců, tj. stanovení těch, kdo dědí a jaký je jejich dědický podíl, je svěřeno výhradně pozůstalostnímu soudu a ten s definitivní platností takovýto závěr činí, o rozsahu a hodnotě zůstavitelova majetku nikdy dědické řízení neřekne nic důležitého. A to už zejména tím, že se v dědických řízeních nikdy nepřizná veškerý majetek, který zůstavitel měl (všechny majetkové položky se obvykle začnou vytahovat až při střetech), ale především hodnota majetku zůstavitele a jeho rozsah má význam nikoli z hlediska dědiců, nýbrž zejména z hlediska věřitelů a dlužníků zůstavitele.

Občanský zákoník, stejně jako kterýkoli předchozí zákon, stanovil odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele, tedy věřitelé zůstavitele se podle parametrů zákona měli a mají obracet na zůstavitelovy dědice a vymáhat to, co původně chtěli po zůstaviteli. V tomto směru byla předchozí právní úprava jednoduchá. Současná právní úprava dochází k podobným závěrům, ale složitější cestou. Dříve dědici odpovídali do výše ceny nabytého dědictví nebo podle podílů. Dnes touto podobou odpovídají tehdy, vznesou-li tzv. výhradu soupisu majetku zůstavitele. Tato odpovědnost je samozřejmě odvozena od toho, jaký měl zůstavitel majetek a jaká byla jeho hodnota ke dni smrti zůstavitele. To, co se odehraje v průběhu dědického řízení, nemůže nikdy vázat věřitele zůstavitele, kteří v 99 % případech nejsou účastníky dědického řízení.

V každém sporném řízení mohou věřitelé, ale i sami dlužníci, tedy dědici, namítat, že v dědickém řízení nebyl zjištěn všechen majetek nebo naopak že byl zahrnut majetek, který zůstaviteli nepatřil, stejně tak, jako hodnota tohoto majetku byla nižší či vyšší. Tím vlastně limitují odpovědnost za zůstavitelovy dluhy.

Určitou kuriozitou je výhrada soupisu, relikt z bývalých občanských zákoníků. Představa, že sepíšeme zůstavitelův majetek, měla smysl v době, kdy přišel notář a sepsal kravky ve stáji, spočítal, co má kdo v chalupě a co lidé nestačili odnést k sousedům a schovat. V dnešní době, kdy je zůstavitelův majetek většinou složen ze složek velmi malých hmotných věcí nebo položek nehmotných virtuálních, je soupis majetku určitou chimérickou představou. Koneckonců i sama úprava občanského zákoníku je do té míry kuriozní, že vznese-li dědic výhradu soupisu majetku, pak automaticky, i kdyby notář rezignoval na fyzické provedení soupisu majetku, výhrada platí a dědic odpovídá jen do výše ceny nabytého dědictví. Výhrada soupisu je pouze jakýmsi zaklínadlem, které umožní nabývat odpovědnost do výše tak, jak bývala v minulosti. Škoda tohoto zákonného ustanovení.

Posledním z obecných principů, na který lze upozornit, je často používaný termín „nepominutelný dědic“. Zatímco ve všech předchozích úpravách byl nepominutelným dědicem zpravidla potomek, na kterého zůstavitel z různých důvodů nepamatoval (zapomněl, odstranil z dědické posloupnosti), potom tato osoba, dovolala-li se svého práva nepominutelného dědice, stala se dědicem a nabyla určitý zmenšený podíl. V dnešní době je nepominutelný dědic dědicem jen podle jména. Dovolá-li se nepominutelný dědic svého podílu na majetku zůstavitele, stane se jen věřitelem zůstavitelových dědiců a nemá právo na žádný podíl ze zůstavitelova majetku, má jen právo na to, aby mu byla tato částka saturována finančně. To nebrání tomu, aby po dohodě s dědici dostal i konkrétní věci. Nepominutelný dědic ale není univerzálním sukcesorem samotného zůstavitele.

Spory o dědické právo

Spory o dědické právo zde byly vždy a byly upraveny ve všech právních úpravách. Proměňoval se však přístup k tomu, kdo a jak mohl tyto spory řešit. Současná právní úprava se o mnoho neliší od právní úpravy předchozí a je postavena na členění sporů o právo dědiců na skutkové sporyprávní spory.

Jedná-li se mezi dědici o spor právní, potom tento spor musí být vyřešen v samotném pozůstalostním řízení notářem. Právní spor totiž nevyžaduje žádné dokazování, může být proto proveden i v řízení nesporném. Typicky někdo tvrdí, že zůstavitelova závěť je neplatná, protože je napsána zeleným inkoustem. Asi nenajdeme ustanovení, které by říkalo, že se závěť nesmí napsat zeleným inkoustem. Notář si proto takovou otázku může rozhodnout a o tomto sporném přístupu v právu vydat rozhodnutí.

Jsou-li ale námitky ve vztahu k dědickým právům jiných dědiců povahy skutkové, například zůstavitel pořídil závěť, kterou odkázal veškerý majetek sousedovi, a jeho dva synové se brání, že tato závěť je neplatná, protože v době pořizování závěti otec již nebyl způsobilý ji pořídit, jedná se nepochybně o okolnost vyžadující dokazování, jedná se o skutkový spor. V nesporném řízení ho není možné řešit.

Zákon o zvláštních řízeních soudních proto v ust. § 168 až 170 promítá do procesního předpisu základní úpravu hmotného práva. Citovaná ustanovení tyto dva typy sporu (skutkový a právní) rozlišuje a říká, že jedná-li se o právní spor, notář rozhodne o tom, s kým bude nadále jednat a s kým jednat přestane. Je to jakýsi procesní závěr, kterým je vyřešena hmotněprávní otázka. Ti, kdo jsou označení, že s nimi nebude nadále jednáno, přestávají být účastníky řízení a mohli by se jimi znovu stát pouze tehdy, změnily-li by se okolnosti případu a znovu by se obnovila pravděpodobnost jejich dědického práva (například nová závěť).

V případě sporu skutkového vydává notář rozhodnutí, kterým odkazuje toho z dědiců, jehož právo se jeví jako méně silné, aby podal žalobu k soudu, kde ve sporném řízení se svých práv domůže či nikoli. Tento odkaz z dědického řízení je velmi frekventovaný. V těchto civilních řízeních docházelo v minulosti k mnoha chybám ve formulaci rozhodnutí ve věci samé, nicméně judikatorně se postupně podařilo většinu chyb odstranit.

Odkaz z dědického řízení do řízení civilního sporného znamená, že dotyčný se má domáhat určení dědického práva, tedy nikoli neplatnosti závěti, neexistence důvodů vydědění a dalších podobných předběžných otázek podstatných pro závěr o dědickém právu.

Notář samozřejmě stanoví lhůtu pro podání žaloby, která u tuzemských občanů nesmí být kratší než 2 měsíce, a určí, kdo má tuto žalobu podat a proti komu. To může být stanoveno ve výroku i odůvodnění rozhodnutí. Často je situace taková, že mezi pěti účastníky řízení dojde ve vztahu ke třem z nich ke sporu. Uloží-li se jednomu povinnost podat žalobu, pak aby tato žaloba mohla být následně ve sporném řízení řešena s úspěchem a aby byl naplněn požadavek pasivní věcné legitimace, musí být na straně žalující a žalované dohromady všichni účastníci dědického řízení. Není možné, aby spor probíhal bez účasti jednoho z možných účastníků dědického řízení. Nezažaloval-li by žalobce všechny účastníky, musela by být žaloba zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace.

Není třeba zkoumat naléhavý právní zájem, neboť ten je dán již ze samotného zákona.

Judikatura se dlouho vyvíjela ohledně toho, že v dědickém řízení byl někdo nesprávně odkázán nikoli na určení dědického práva, nýbrž na neplatnost závěti, nebo by odkázán správně, avšak podal špatnou žalobu. Už před lety Nejvyšší soud dospěl k závěru, že sporné řízení o spory z dědického práva je provázáno s řízením nesporným a účastníci by tedy měli být nadstandardně poučováni, tedy soudy by měly účastníky případně poučit, jak správně žalovat. Až teprve, když by petit nebyl upraven do správné podoby, pak by se takový dědic dostal do situace, že by musel prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože by se nejednalo o odpovídající žalobu na určení dědického práva a taková žaloba by zpravidla nebyla úspěšná, neboť význam pro dědické řízení mají jen správně formulované žaloby.

Z hlediska samotného řízení je důležité vědět, že sice spor o dědické právo probíhá často vedle probíhajícího dědického řízení, v minulosti se ale už stalo, že poté, co bylo podáno dovolání proti rozhodnutí krajského soudu ve sporu o dědické právo, bylo dědické řízení skončeno a notář nepočkal na skončení sporu v dovolacím řízení. Tehdy Nejvyšší soud přistoupil k poněkud neobvyklému kroku, který byl následně stvrzen i jednáním kolegia a Ústavním soudem, tj. Nejvyšší soud řekl, že bylo-li v dovolacím řízení zrušeno rozhodnutí o určení dědického práva, bylo tím „zasáhnuto“ i do souvisejícího rozhodnutí v dědickém řízení. Došlo tedy i ke zrušení rozhodnutí v dědickém řízení, tj. v jiném řízení. Vše se tedy vrátilo na začátek. Dokud tedy není uzavřen spor o dědické právo, není v žádném případě na místě, aby dědické řízení pokračovalo, natož, aby skončilo.

kongres dědické právo Právní prostor 2019 spory o dědické právo pozůstalost řízení o pozůstalosti

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho
Hodnotilo 28 čtenářů

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články